Ničemný Gaston (povídka)

Nejsme všichni takoví parchanti, jako Gaston. Ten je ovšem dacan první třídy, kde se objeví, poletuje ve vzduchu malér. Nemáme ho rádi, Gastona. Usilujeme o pospolitost a on nám to kazí. Lže a pomlouvá, je to zákeřný hajzlík, šíří klepy a naznačuje cosi nekalého o každém, kdo není v doslechu. Je zároveň nesmírně šikovný, má dar vnutit jednomu podezření, aniž by bylo patrné, že se v tom jakkoli angažoval. Je to perverzní génius licoměrnosti. Proto jakmile se objeví, všichni raději zmlknou a nenápadně se vytratí. Ale Gaston se po chvíli objeví na novém místě, vytrvalý, neúnavný, neporazitelný. A nakonec tak jako tak vždy slaví úspěch, když se mu podaří zasít svár. Potom zažívá triumf, kdy dává ostentativně najevo, že on jediný mezi námi je mravně intaktní a právem mu patří výsostná pozice a zvláštní privilegia. Nesnášíme ho jako kolektiv i jednotlivě. A nejsme schopni mu čelit. Ten pocit bezmoci je sžíravý jako kyselina mravenčí, které se tu všichni tak bojíme.

A pak, jednoho dne, došlo na ony mlýny, které melou pomalu, ale jistě. Tedy "mlýny"...o mlýnech v naší době ještě nemůže být řeč, nicméně ono rčení lze bez obav použít. Zvlášť na Gastona. Opět usedl na svou oblíbenou pozorovatelnu na borovici, aby si promyslel svůj plán škod na příští kvartál. A jak tam tak posedává a přemýšlí, svalil se náhle z rozpukané kůry mohutný ždibec pryskyřice a milého Gastona převálcoval v šíř i v dál. Na konci válcování z něj nevyčuhovala ani špička tykadla. Celé společenství propuklo v jásot, protože jsme poznali, že je konec starým časům nedůvěry a špiclování. Gaston to měl spočítané.

A tu mě něco napadlo a přes všechnu radost jsem přece jen dostal vztek. Všichni zemřeme, buď padneme na zem, umořeni z věčného létání nebo nás zhltne nějaký pták, či nás ubije prudký lijavec, ale jedině Gaston, lůza, vyvrhel, ztělesnění zla, se dočká nesmrtelnosti, pohřben důstojně v jantarové slze. Neboť tolik jsem věděl, že když stromy pláčou, jejich slzy se za mořem času promění v hřejivé, medové kameny, ve kterých se třpytí slunce. Až jsem se zachvěl nad tou nespravedlností. Našinec se snaží žít slušně a poctivě a čeká ho bídný konec a potupný rozklad v hlíně a listí. A šiřitel pomluv a lží se bude vyhřívat ve věčné slávě slunečních paprsků. Vždycky si to uměl zařídit, vždycky. Dokonce i ta smrt mu šla na ruku. Prohnaný Gaston, zatracený, prohnaný Gaston...!

(V roce 1931 byl nedaleko Kaliningradu nalezen jantarový valoun se zachovalou třetihorní vážkou uvnitř. Vědce při průzkumu překvapil podivný výraz vážky, který někteří dokonce označili za "škodolibý až potměšilý")