Viděl jsem Průšu, zrovna když už měl dvanáct frťanů. "Panáků!" zařval Průša, "já piju panáky!" A vypadal rozezleně.
Pak z něho zlost vyprchala a Průša se začal smát na celé město. Lidé do dvaceti metrů od opilého zrychlili.
"Héj, jen mi dudáčku hréj...," zpíval Průša nahlas. Všichni kolem cítili nepřístojnost jeho chování. Bylo čtrnáct čtyřicet. V takovou dobu se nezpívá a už vůbec ne veřejně. Na všech bylo zřetelně vidět, že s Průšou a jeho zpěvem nesouhlasí. Tento čas je určený k návratu ze zaměstnání. Zpívat lze u táboráku nebo při konkrétních slavnostních událostech, nezávadná je například taková svatba. Na náměstí je taková činnost nepřípustná. Jenže Průša hodlal zajít ještě dál, pokud může opilý mozek něco hodlat.
Rozepnul si poklopec a začal močit na značku: Parkoviště s parkovacím kotoučem. Když bylo dost zalito, sáhl do kapsy a vytáhl lahev.
"Božkov! Jsem abstinent! Ale nezdá se mi to dost smysluplné," řval Průša na střízlivé občany a řičel smíchy. Pak vypil třetinu obsahu.
"Miluju karamel!" Průša se díval do nebe skrze hnědou tekutinu. Nedaleko přecházeli lidé silnici po přechodu pro chodce, tak jak se to má. Průša se postavil opodál a křičel: "Kudy tudy do nebe? Kudy tudy do nebe? Po zebře asi nééééé...!"
Pak jelo nákladní auto, Průša se plácnul do čela a vykřikl: "To je nápad!" a skočil pod kola. Několikrát ho to převalilo a byl mrtvý.
To je vlastně konec povídání, jen nemůžu přijít na to, kdy je vlastně člověk opravdu svobodný uvnitř sebe sama. Já jen nejistě odhadl, že kdybychom opravdu toužili po svobodě, prudce by stoupla spotřeba alkoholu...
