Lipana (povídka)

Vedou mě od rozbité vitríny, docela si umím představit následující události. Ochranka mě zatáhne do jejich centrály, tam mě požádají o občanku, já odmítnu, oni mi řeknou, že nevadí, že policie už je na cestě a že si to vypiju. Kdyby ti pohůnci věděli…

Vzhledem k omezenosti mých současných bližních nepředpokládám, že mi kdokoliv z nich je schopen uvěřit důvod, pro který jsem jedinou mocnou ranou rozbil sklo jedné z mnoha vitrín, co se jimi pyšní největší muzeum v zemi. Ale považuji za svou povinnost se o to alespoň pokusit.

Víte, já nejsem dnešní. To sice o sobě tvrdí kdejaký chytrolín, ale jen já jsem plně kompetentní toto o sobě prohlásit. Prostě nejsem z této doby, ani z té předešlé, ani z doby, která bezprostředně přecházela té předešlé. Narodil jsem se před 340 milióny let, někdy kolem poledne. Ty evoluční obrázky neberte prosím vážně, už tenkrát jsme chodili po dvou, byli jsme rozdělení na muže a ženy a láskou jsme nešetřili. I já měl svoji lásku, jmenovala se Lilantromehzutralipana. My měli tenkrát dost času na dlouhá jména, dnes už zkracuji…

Jednou jsem jí dal z lásky nádhernou brož. To se vzalo pár listů kapradí, spletlo se to do takové mozaiky a do toho se vpletl trilobit. Ono to na slunci moc pěkně házelo třpytky, hezoučké to bylo. Lipana tu brož nosila ve dne v noci, nemohla se jí nabažit. Řekla, že s tou broží umře. A to se jednoho dne taky stalo. Sbírala dřevo v našem přesličkovém lese, najednou prudká bouře, hromy, vichr, stromy se kácely jako sirky, které tehdy ještě ovšem nebyly vynalezeny. Lipana moje drahá tam zůstala, nestačila utéct, ve chvilce se les proměnil v bažinu a ona se utopila. Viděl jsem ji, jak zapadá do bahna, dívala se na mne, hrůzu v očích, a v ruce brož, ještě když jí hlava zmizela v močálu, ruka s broží stále trčela venku, potom se ztratila i ona. Lipana byla mrtvá. Tenkrát jsem byl první člověk, který překřičel prvohorní bouři.

Trochu to přebolelo, ale potom jsem si všiml zvláštní věci. Všichni kolem mne stárnuli a umírali, já ne. Nějak jsem mlhavě tušil, že až bude za pár stovek milionů let vyslovena myšlenka evoluce, budu mít pro tuto úchylku vysvětlení, ale tehdy jsem byl na rozpacích. Přežil jsem své děti, vnuky, přežil jsem nejmladšího prapravnuka své nejchytřejší prapravnučky, žil jsem napříč epochami, čůral jsem na první kámen ve Stonehenge, viděl jsem týpky, kteří se šňůrou vyměřovali základy k pyramidám, Přemysla Oráče jsem kolébal za úplatu, ježto jeho matka celé noci procourala po zábavách, zkrátka prožil jsem se až do dnešní pomatené doby.

Celkově je to směšná doba a směšní lidé, ale co mi připadá nejvíc k smíchu jsou ta jejich muzea. S velikou slávou vystavují kdejakou skořápku, vedou učené spory a žárlivě střeží originály kdesi hluboko v podzemí. Když si vzpomenu, jak my jsme tehdy do toho šuntu kopali, pletlo se vám to všude pod nohy, k ničemu se to nehodilo než k bižuterii, dnes se nad trilobitem pořádají konference, my na něj většinou dupli, na hajzla, ono to tak legračně křuplo…

Tak jsem dnes zase zašel vysmát se lidské naivitě. Prý nové exponáty, prý cosi extra. Já už neumím jinak vejít do muzea, než s pohrdavým úsměvem na rtech. Před jednou prosklenou skříní jsem však strnul. Cedulka balamutila návštěvníky, že prý je to nový druh živočicha, prý další vývojový stupeň trilobita, na kterém jsou jasně patrná chapadla, čili přechodový článek k chobotnici. Ale já poznal svoji brož, sice zuhelnatělou, ale pořád brož, kterou tiskla v ruce moje milovaná Lipana, když umírala. A vzpomínky přes tři sta milionů let staré se vichrem zatočily v hlavě, Lipana byla přeci má první láska, a první láska je nejsladší a trvalá, ať už potom potkáváte století co století svoji další a další osudovou ženu.

Zaplakal jsem skoro jako tenkrát v karbonu, bába s visačkou, klimbající dosud u dveří, se probudila a rozhlédla se po sále. Mohutně se v té komnatě rozlehl můj žalostný výkřik: „Lipano, moje drahá, nejdražší Lilantromehzutralipano!“ Trochu emotivní a dlouhé, ale to hlavní mělo přijít vzápětí.

Popadl jsem židli, ze které předtím visačková bába polekaně vstala a vší silou jsem udeřil do skla. Rozsypalo se na drobky a vzápětí jsem v ruce držel svou brož, zarostlou do kusu černého uhlí. Přitiskl jsem si topivo na tvář a doslova jsem cítil něžnou dlaň mé Lipany, tak, jak mne před více než čtvrt miliardou let hladívala za tichých večerů pod plavuněmi. Má první láska, má Lipana.

„Lipano, Lipanko moje, kde jsi, stejská se mi po tobě…,“ plakal jsem bezostyšně na celé muzeum, aniž jsem si uvědomoval absurdnost situace, totiž že naříkám po ženě, která by tak jako tak dnes nebyla už ani senilní…spíše fosilní.

Ale už mi na rameno dopadla tučná, nevzdělaná ruka ochranky a to se vracím k úvodu. Za chvíli přijede policie a co jim budu vykládat, co jim mám pro všechny bohy, co si jich lidé navymýšleli, říct…?