Lhář (povídka)

A lžu a lžu a lžu…! Pořád a kvalitně. Ať mám či nemám důvod, lžu. Nakonec jsem svou prolhaností vzbudil pozornost oněch bytostí na nebesích, které od pradávna dohlíží na hříchy lidí a jedna z nich, anděl, mi znenadání zastoupila cestu. Ač se nepředstavil, nějak jsem věděl, že není člověk a pro tentokrát jsem mlčel.

Anděl mi krátce vysvětlil, oč běží: „Lžeš si nad poměry a nám s tebou došla trpělivost. Pro takové případy máme vypracovaný přesný postup. Buď tě ztrestáme ohněm, a my víme, že jsi v jádru zbabělec, takže to zřejmě nepřipadá v úvahu nebo se dobrovolně ujmeš služby jistým lidem. Podrobnosti vysvětlím, až sdělíš, pro kterou variantu ses rozhodl, ačkoliv podle mne je to jen formalita.“

Dostal jsem strach a ihned jsem přijal nabídku spolupráce. Anděl krátce pokývl hlavou, mou odpověď čekal, a jal se mne zasvětit do mého budoucího angažmá. 

„Ty jsi lhář, co si budeme povídat. Lžeš tak, že se ti nedá věřit ani tepová frekvence. Ale nám se tvoje prolhanost hodí, věř nevěř. Máme plán. Myslím my tam nahoře. Tady na Zemi umírá co chvíli hromada lidí. A přirozeně se těsně před smrtí ptají, co bude pak. Jistěže se najde hromada mudrlantů, navykládají moribundům pohádky, kterým sami skálopevně věří, ale nikdo se nestará, co takové přednášky s umírajícím provedou. Máme případy, kdy moribundus hrůzou umřel dřív, než stačil umřít na rozedmu plic. To mu jakýsi kazatel vysvětlil, že vůbec není jisté, kterým směrem ta jeho duše vystřelí. Myslím tím nahoru nebo dolů, rozumíš… Takže tvým úkolem bude provázet nebožáky na poslední cestě a lhát, lhát a znovu lhát. Nakukáš jim cokoliv, aby se na tu zubatou těšili, jak malý děcko na zmrzlinu, rozumíš? Jinak zatopíme pod kotlem. Bereš?“

Měl jsem snad na výběr? Tak jsem přijal. Anděl vytáhl formulář a začal vyplňovat kolonky.

Nenápadně jsem se podíval na jeho záda, jestli tam má opravdu… 

„Křídla nám vzadu nerostou, nemůžeme za to, že jste vy, lidi, tak pitomí a děláte z nás husy…,“ řekl nezúčastněně anděl, aniž zvedl hlavu od papíru. Brzy byl hotov. Podepsal jsem a tak začala má služba. 

Dostával jsem avíza a přicházel za odcházejícími. Lhal jsem o smrti jako o život, líčil jsem barvité scenérie, které jsou nebožtíkům k dispozici okamžitě po exitu, krajinky podle osobního vkusu, stoprocentní zaměstnanost, nulová kriminalita, zvláště vražda prý tam vůbec nepřipadá v úvahu, čilejším týpkům jsem popisoval dámský posmrtný personál tak živě, že jsem sám chtěl umřít, vymýšlel jsem si tisíc a jedna pohádek o životě po smrti a účinkem mých lží se moribundové začínali vysloveně těšit na poslední výdech. Vždy jsem jim potom zatlačil oči a oni získali vizáž pokojného spáče. Andělé byli spokojeni.

Do mne však ono každodenní setkávání se zcepeněním vrývalo znepokojivou otázku: Co se skutečně s člověkem stane, když zemře? Bylo to jako migréna, jako zvětšená prostata, sedělo to na mně a nemohl jsem to setřást, dohánělo mne to k šílenství, jako když vás svědí na zádech, kam si nedosáhnete. Jednoho dne jsem se postavil uprostřed pole, rozpřáhl jsem ruce k nebi a hromovým hlasem jsem zvolal tamtéž:

„Anděli, ty víš kterej! Nemohl bys na chviličku?“

A vskutku, přišel ten můj kádrovák a s ním ještě jeden. Prostě se najednou snesli z nebe do oranice a bylo. Můj anděl pohodil bradou na znamení: Co potřebuješ?

„Jedinou věc! Řekni mi, co bude, až umřu, co je s námi po smrti?“

Anděl jako skutečný profesionál velkých pravd nehnul brvou a odpověděl: „Po smrti, jak víme, není nic, nebo jinak řečeno, je jedno velké nic, prostě nejsi, nesnaž se tomu přijít na kloub. Šlus, finito, richtik, kaput, tma, ticho, bimbácov…Tak si to nějak v hlavě zpracuj.“

Padla na mne hrůza. Přišlo mi strašné vědomí, že až mi zatlačí oči, nic už mne nečeká. Zděsil jsem se. Říká to anděl, tedy osoba kompetentní. Pochopil jsem, proč je potřeba člověku lhát na jeho poslední cestě. Záviděl jsem svým nebožtíkům, neboť oni odcházeli s úsměvem, jsouce naplněni mými báchorkami. Já však jsem zničen pravdou a třesu se strachem. Oba andělé mi už nevěnovali pozornost, pro ně byla záležitost vyřízená. Odcházel jsem středem pole jako spráskaný pes. 

Ušel jsem sotva deset kroků, když mne cosi přimělo, abych se otočil. A tu jsem spatřil, jak si oba andělé cosi šeptají a přidušeně se smějí, ba přímo se dusí potlačovaným smíchem. Ano, můj anděl mi bez sebemenšího začervenání a pro všeobecné pobavení lhal…