Jindřich a Vlasta (povídka)

Slušně obsazená restaurace, co stůl, to bleděmodrý ubrus, jen úplně v rohu svítil ubrus sněhobílý a na první pohled bylo jasné, že to není jen tak. U stolu seděl pan Jindřich v obleku, nohy u sebe, špičky nablýskaných lakýrek kupředu, před sebou sklenici vína, ruce rovnoběžně položené dlaněmi na stole, seděl vzpřímeně a nehnutě. Připomínal kočku, způsobně sedící přede dveřmi a čekající, až jí někdo otevře. Bylo přesně 19:00.

Potom vstoupila paní Vlasta a udýchaně se rozhlédla po místnosti. Pan Jindřich okamžitě vztyčil hlavu a povstal. Podobenství o čekající kočce se změnilo na podobenství o kočce, které otevřeli. Zraky dvou lidí se srazily uprostřed lokálu, až to zazvonilo a zapletly se do sebe v záchranné lano. Paní Vlasta ručkovala po laně k bílému stolu, s námahou nutíc obličej k nenucenému úsměvu. Nejinak tomu bylo s obličejem pana Jindřicha, jemuž dal majitel nelehký úkol tvářit se bodře a pokud možno i světácky. Nešlo to. Ti dva se nikdy předtím neviděli, znali se pouze písemně. Od onoho okamžiku, kdy Jindřich odpověděl na inzerát paní Vlasty, uplynuly tři týdny, následovalo opatrné seznamování, které vyvrcholilo právně nezávaznou smlouvou o schůzce. V sedm večer došlo k plnění.

Vlasta zůstala stát naproti Jindřichovi, pokoušela se pohledět mu pevně a z blízka do očí, nervozita však ucvrnkávala její pohled na všechny strany, Jindřich hned klopil zraky, hned je zase statečně pozvedal a tak tam stáli hodnou dobu.

"Ehmmm...," odkašlal si pan Jindřich.

"Tak to jste vy...," řekla paní Vlasta.

"No…,“ odpověděl pan Jindřich podle pravdy. Potom řekl: "Takže to jste vy…“

"Já teda abych se představila, tak tedy já jsem kdyžtak Vlasta," řekla Vlasta a čekala.

"Já jsem kdyžtak Jindřich," odpověděl pan Jindřich. Co jiného měl také odpovědět.

Když se oba mladí lidé kdyžtak seznámili, usadili se naproti sobě. Vlasta se opřela lokty o stůl, zaklesla prsty obou rukou do sebe a na takto vytvořenou plochu položila bradu.

Zkoumavě si prohlížela Jindřicha. Ne, že by to myslela doopravdy, jen chtěla sobě i jemu nalhat: "Klidně bych mohla konverzovat, ale teď mám moc práce."

Ale už tu byl číšník, anděl z nebe seslaný, v ruce desatero nebo jídelní lístek dvojmo, profesionál úlevy a vysvobození. Kdyby přišel o minutu později, dvojice by se patrně udusila rozpaky. Teď však bylo vše v nejlepším pořádku. Oba se začetli. Vlasta si vybrala smažený sýr a hranolky, Jindřichovi padl do oka smažený sýr a hranolky. Odevzdali číšníkovi a čekali.

"Takže…,“ řekla konečně Vlasta a Jindřich se usmál, jako když někdo s plným měchýřem konečně najde křoví.

"Takže ty jsi psal, že jsi doktor. Takže to jako děláš co? To operuješ?"

"Já jsem patolog. Dělám na patologii," řekl Jindřich bezelstně a blbuvzdorně.

"Aha, to je zajímavé," řekla k tomu Vlasta.

"Na pitevně," upřesnil Jindřich, aby řeč nestála.

"Takže ty vlastně pitváš lidi," rozvíjela Vlasta debatu dalším směrem.

"Vlastně jo," řekl Jindřich, jako by mu rozšířila obzor.

"Aha, to je zajímavé. A baví tě to?"

"Ale jo, záleží, co mám na stole. Když je to třeba čtrnáct dní po smrti, tak se v tom strašně špatně hrabe, to už…“

Přišel číšník a servíroval. Na chvíli se odmlčeli, potom si popřáli dobrou chuť a nějakou dobu  mlčky jedli. Potom Vlasta našla na podlaze cancourek ukončeného hovoru, sebrala jej a navázala: "Takže…?“

"Co? Jo, takže když se potom hrabu v břiše, kolikrát ani nejde poznat, co je žaludek a co žlučník, játra se rozloží nejdřív, potom ledviny, krev máš sraženou, a máš jí prakticky všude, žíly praskají, hrůza…“

„Tak?“ řekla Vlasta se zájmem.

„Jednou mi přivezli dva, bouračka, vlítli pod tyrák, urazilo jim to hlavu. Tak přivezli dva trupy a dvě hlavy. A teď si představ, že nikdo nevěděl, která hlava patří ke kterému tělu. Jeden povídá, že je to jedno, druhý že to není jedno a že z toho bude malér a já povídám, že máme štěstí, že jeden byl chlap a druhej ženská, hahaha…, ne, to byl vtip, jednoduše se ta kebule posadí a ten pahejl musí zapadnout, není v tom žádný kouzlo.“

Jindřich se pozvolna zbavoval ostychu, nedíval se již upřeně do vypečené strouhanky na svém smažáku, občas pozdvihl vodnaté oči a popatřil na Vlastu, která se mu stále více líbila svou ochotou naslouchat jeho vyprávění z pitevny. Poté se osmělil s otázkou:

„No a jak ty? Takže sociální pracovnice, jo? Páni! Drsný? Děláš v kanceláři?“

„Ne ne, já jsem terénní. Navštěvuju. Rekognoskuju, jestli mi rozumíš. Prostě kde dostaneme hlášení, tak já tam zajdu udělat návštěvu a napíšu posudek.“

„A takhle. A dobrý? Myslím jako lidi. Nemají řeči?“

„Docela to jde. Včera jsem byla zase u jedněch, nemají doma vůbec, ale lautr nic, než cigarety a kafe, to mít musí, prostě musí. A tak na mě jako že paní dáte si kafe. Tak já že teda jo. A oni hned vaří kafe do hrníčku. A tam stojí jejich děcko, já míchám kafe a kluk natáhne, až mu to zachrčí v krku a na tři metry mi plivne přesně do hrníčku, až pěna zezelená.“

„Nepovídej. Takže konec, ne?“

„No to právě se nesmí. Oni tihle by to brali jako velkou urážku, kdybys jim nechal kafe na stole a už by se s tebou nebavili. To musíš všechno znát, když takhle chodíš. Tak já jako by nic, míchám a piju, vypila jsem to kafe až na lógr, to se ví, žaludek se mi obracel, já si povídám v duchu: Jenom si znovu nevybavuj ten flusanec, jinak to tady vymaluješ i s podlahou. No, přepila jsem to, vyřídila svoje věci a teprv venku za rohem jsem se…“

Co si čtenář myslí o perspektivnosti tohoto počínajícího vztahu, je jeho věc. Rozhodující jsou fakta. Faktem je, že o týden později posílá Jindřich z pitevny zprávu Vlastě na mobil: „Mám tady další kus. Čtyři dny ve vodě. Nafouklej jako leklá ryba. Vyřezal jsem do něj naše iniciály, J + V. Myslím, že tě miluju.“