Hvězda (povídka)

Byla to slabá chvilka, momentální výpadek pozornosti, či něco podobného, když se hvězda dopustila té chyby, že se rozhlédla kolem sebe. Rozhlížení patří k úkonům, kterých se hvězdy musí stůj co stůj vyvarovat, jinak na to nepěkně doplatí. Tato hvězda si vzápětí uvědomila, že je v černém vesmíru úplně sama, opuštěná a nemilovaná. V dálavách zářily její kolegyně, zdálo se, že jsou seskupené do družných společenství, jen naše hvězda visela v tichu a prázdnu. Samota na ni dopadla silou tisíce meteorů, hvězda pocítila vesmírný smutek, který mnohdy způsobuje zhroucení.

Potom začala z osamělosti plakat. Hvězdy pláčou tak, že poblikávají, některé se vzchopí a svítí dál, některé zármutkem vyhasnou navždy. Hvězda plakala a plakala, zhasínala a rozsvěcela se, aby dala najevo, že ji bolí hvězdné srdce. Její pláč se rozléhal stovky tisíců světelných let po nekonečném vesmíru. To vše se událo v dávné minulosti, její nářek však stále letí.

           -------------------------------------------------------------------

Na večerní nebe se dívá kluk, který se ještě neholí a uvnitř se nepředstavitelně třese. To kvůli dívce, která se také ještě neholí a čeká, co se stane. První rande pod hvězdnou oblohou. Obrovská zodpovědnost leží na tom chlapci a on neví, netroufá si, má strach. Ví, co se od něj čeká, ale ruce jsou dřevěné, jazyk přilepený k patru, v krku sucho, nohy se podlamují. Marně si v duchu promítá vhodně vybrané filmy, kde žena podléhá muži na pouhý dotek.

K takovému doteku mu chybí odvaha, zato přebývá strach z možných následků, které si sice neumí dost dobře představit, o to víc jej však děsí. A tak stojí a upřeně hledí na nebe, dívka trpělivě hledí tamtéž. Kluk tiše prosí samotná nebesa o pomoc, o posilu, či alespoň bezplatnou konzultaci. Čeká na zázrak, který s ním zatřese a naplní ho silou učinit to, co má muž v takové chvíli učinit, co je povinen učinit.

A tu na něho jedna hvězda začala mrkat, povzbudivě, přátelsky, vlídně…klukovi se zdálo, že

mu říká: „Do toho, žádný strach, ty to zvládneš, mrk, mrk, mrk…!“

Ruka se účinkem té posily vztáhla a objala dívku kolem ramen a kluk, který se ještě neholí, s úžasem pozoruje, že dívka se k němu sama přitiskla a objala jej též. Potom už si jen něco vyřizovali z úst do úst, ale to by čtenáře příliš nezajímalo.

Tak se ten večer na kopci za městem stalo něco krásného, a kdo ví, možná by k tomu nikdy nedošlo, kdyby se před třemi stovkami tisíců let necítila jedna hvězda strašlivě sama, až k pláči…