Den sobce (povídka)

Ruplo takové to plastové tentonoc na mixéru a to je chyba, velká chyba! Popravdě řečeno, trochu jsem to v poslední době čekal, sehnal jsem ten přístroj hodně levně z druhé ruky, z jiné ruky nekupuju, abych ušetřil. Stál do tří stovek, tak tolik jsem byl ještě ochotný obětovat, víc ani korunu.

Já jsem člověk šetrný, no a co? Je na tom něco špatného? Už v první třídě jsem si do výtvarky nosil vypatlané vodovky, které jsem našel pohozené na chodníku, protože plýtvat temperama mi přišlo jako marnotratnost a když mi tenkrát došla zelená, vyžadonil jsem si tubičku od Šebesty a když už, tak jsem si na papírek vytlačil pořádnou housenku do zásoby, však se bude hodit. Šebesta, toť se ví, kňoural nahlas na protest, ale co už mohl dělat, do tuby tu zelenou zpátky nenacpe. Je přeci tolik příležitostí, jak ušetřit.
Abych se vrátil k tomu mixéru, kupovat nový nepřipadá v úvahu, zvláště když je šance, že to půjde zalepit. Na to by měl stačit klasický SuperFix, jenže je tady malý zádrhel, nemám! Na co taky, když tuba stojí třicet korun a přitom kolikrát já potřebuju něco lepit!
Jaké já mám ale štěstí, že znám Oldřicha, jenž bydlí na druhém konci města. Olda je můj nejlepší kamarád, aspoň do té doby, dokud si od něj všechno můžu půjčit. Já říkám, na co by si měli dva lidi kupovat úplně stejné blbosti, když si je může koupit jen jeden a druhý si je půjčovat, pravda? Aby to nevypadalo, jako že jenom Olin a já nic, tak já mu taky půjčuju, když on něco potřebuje, tedy přesněji řečeno, klidně bych mu to půjčil, kdybych to něco měl. A upřímnost a dobrý úmysl jsou přeci to nejdůležitější, ty materiální věci, to je už jenom to křoví.
Tak mám po starosti, žádné lepidlo se kupovat nebude, zajdu k Oldovi, ten má doma
lepidel… Teď mne napadá, že by stálo za to, podívat se doma, jestli nemám ještě něco na zalepení, ať to využiju, Oldovi to ale říkat nebudu, ne že by na tom bylo něco špatného, já jen
nemám rád dlouhé řeči.
Ať nemarním čas, cesta je dlouhá, pěšky je to hodina, jistěže se tam jezdí taky busem, ale to není můj styl, chůze je zdravá, no a dvanáct korun za lístek je vrchol marnotratnosti. Navíc se cestou podívám, jestli někde nemají slevu na cokoli, však koupit něco za polovic je hned po Vánocích největší svátek. Trochu bojuju s pokušením Oldovi napřed zavolat, jestli je vůbec doma, ale já se snažím udržet měsíční hovorné na dvaceti korunách a takhle bych překročil. Koneckonců Olda je teď doma skoro pořád, má nějaké depréze, nevím, co se mu děje, vydělává přeci dost…
No, dost přemýšlení, čas jsou peníze. Za poctivou hodinu procházky se přiblížím k Oldovu paneláku, on bydlí v pátém patře, nevím, na co si vydržuje tři plus jedna, když v garsonce by platil ani ne polovinu, jako já. To hrozně těžce nesu, když si představím, kolik to dělá za rok, za pět let… radši o tom nepřemýšlet…
Až teď si všimnu shluku lidí před vchodem, kde bydlí Olin. A na co jsou tady policajti? Všichni se dívají nahoru, tak je následuju a … hrome, Olda! Krucinál, tak on to tenkrát myslel vážně, že už by se vším nejradši skoncoval. Co jiného může znamenat to, že stojí na balkóně, na vnější straně zábradlí a dívá se dolů. A z chodníku mu domlouvá chlap v uniformě s megafonem, ten na to má určitě školu, ale mně teď jde o něco jinýho. Olda nesmí skočit, to je bez debat, jinak je po lepidle, tak se přifařím k tomu chlápkovi a žadoním o ten jeho kecafon, nejdřív si mě měří zlým pohledem, ale přesvědčím ho, že Olin je můj nejlepší kamarád a že mu mám co říct.
Nakonec mi předává ten tlampač, ukáže mi, kde to mám zmáčknout a dívá se na mne s nadějí.
Asi mu tak trochu jde o toho Oldu, jinak by mi ten přístroj těžko svěřil. Mně ale jde o něco jiného, zapnu megafon a pošlu do pátého patra svoji největší starost: „Oline, malér, potřebuju půjčit lepidlo na plast, zítra vrátím…!“
Olda se viditelně našponuje, jistěže mne poznal, jakpak by nepoznal nejlepšího kamaráda.
„Oline, vážně, já to lepidlo fakt hrozně potřebuju, buď kamarád!“ žadoním skoro plačtivě. Představa, že kvůli jeho sebevraždě budu muset kupovat pitomou tubu lepidla mne naplňuje upřímnou lítostí.
Olda zdvihne ruku jako v transu a mávne na mne, i z té výšky je patrné, že se jakoby probudil. Pomalu se otočí dovnitř a odevzdaně přelézá zpět za zábradlí. Přichází nějaký doktor, tak spolu s ním a tím policajtem jedeme do pětky a zkusíme zazvonit u Oldových dveří. Uvnitř bytu je dlouho ticho, policajt už mluví o vniknutí, když tu zašramotí klíč a ve dveřích stojí strhaný Oldřich, nepřítomně si nás prohlíží a potom mlčky ustupuje na znamení volného průchodu. Oba činitelé zlehka vedou Oldřicha ke gauči a usadí ho. Doktor si přitáhne židli a posadí se naproti němu, asi bude nějaký pohovor a policajt mne lehce chytne za loket a naznačí odchod do předsíně.
Tady mne zastaví a tiše mi řekne: „To bylo vynikající, já mám dost zkušeností, ale to, co jste předvedl vy, za to byste zasloužil metál, klobouk dolů. Jestli byste mi nadiktoval svoje nacionále, tak bysme to později určitě ocenili, aspoň nějakou plaketou nebo tak…“
Nechápu, o čem to pořád mluví, mně přeci šlo o to, aby mi Olda půjčil to zatracené lepidlo, o
to, abych ušetřil třicet korun, tak jakou plaketu nebo co? Pak už se uklidíme před panelák, doktor si určitě poradí i bez nás a skutečně, za chvíli se objeví s Olinem po boku, jemně ho vede k sanitce, Olda ho poslušně následuje. No, to není zrovna den podle mých představ. Ale potom mne Olda zahlédne a vrávoravě vykročí ke mně, doktora vleče sebou. Sáhne do kapsy a všichni úlekem strnou, to může být třeba nůž, žiletka, cyankáli… Olda vytáhne obyčejné lepidlo, skoro nepoužité a pomalu, jakoby tuba vážila metrák, mi ho podává.
„Ani mi to už nevracej…,“ řekne nepřítomně a mně je jasné, že je pod práškama. Ale ta radost, ta nádherná radost, že jsem neutratil ani korunu, to je nad všechny sebevraždy.
Olda zmizí v sanitě a já se radostně vracím domů, div netancuju po chodníku. Je krásný, radostný, optimistický den, takový den, kdy jsou určitě všichni rádi na světě.