Bertík (povídka)

Panímáma v zástěře působí jako pestrobarevný větrník, tak rychle se otáčí kolem stolu v prostorné kuchyni. Na stole prkno, poprášené moukou, vedle mísu s těstem, ze kterého trčí měchačka, vždycky pořádně zakvedlá, utrhne kousek a v dlaních vysoustruží kuličku. Tu potom vrhne na prkno, takže kulička na sebe nabalí vrstvu mouky a hned nato jí spodní část dlaně dá rotaci po dřevě, takže je z kuličky rulička, a konečně zbývá mírně ohnout, a z ruličky je půlměsíc. A prásk na plech, vedle ostatních půlměsíců.

Na druhé straně stolu se přidívává chlapec, je tak malý, že jeho oči mají co dělat, aby se překulily přes okraj desky, když chtějí vidět, co je nahoře. Ale rukou dosáhne, to ano. Jak se máma otočí zády, bouchne do prkna, takže se zdvihne moučný opar. A že se to pořád opakuje, má toho kuchařka-pekařka plné zuby.

„Ale! Co jsem ti říkala!? Ty si nedáš říct?“ oboří se na něj přísně.

„Co to děláš, mami?“ zeptá se kluk, jakoby měl radost, že mu konečně věnuje pozornost.

„No co, peču rohlíky, abys měl co jíst, ty kluku zlobivá,“ odpoví matka a utrhne další kousek těsta.

„A proč je vždycky tak ohýbáš, to se musí?“

„Panebože, to se tak prostě dělá, ty jsi někdy viděl rohlík rovně?“

„A proč není chleba křivý?“

„Protože proto, já se z tebe zblázním. A nebouchej pořád do toho stolu, nebo si mě nepřej!“

„Já chci taky křivit rohlíky.“

„Já ti dám, křivit rohlíky, hlavně mi tu nepřekážej, já na tebe nemám čas a ani tu není prostor.“

„A dá se ohnout čas nebo prostor?“

„Ty, já už s tebou nemám trpělivost! Já mám spoustu práce s vařením, tak mi prosím tě dej

pokoj. Běž si hrát vedle do pokoje, Bertíku, ano?“

„Ale já bych chtěl tady s tebou ohýbat čas a prostor, já chci a chci!“

„Já tě spíš ohnu přes koleno, ty darebáku. Jestli se Bertíku okamžitě, slyšíš, okamžitě neztratíš, tak počkej, jak se bude tahle vařečka mít, a nemysli si, že si dělám legraci, to si nemysli!“

Kluk tedy kapituluje a odchází do vedlejší místnosti. Cestou si prozpěvuje: „Zakřivím si čááás, zakřivím si próóóstóóór, zakřivím si čááás, zakřivím si próóóstóóór, tralalalalá, tralalalaláááláááá…“

Maminka si povzdychne: „Co ten má za nápady, kluk pitomá, to má z toho, že se kamarádí s tím klukem Hilbertů, kdyby si našel někoho ve svém věku… Já nevím, co z něho jednou vyroste, když pořád takhle jančí, moula.“

Ale to chce klid, paní Einsteinová, on ten váš Albert z toho opravdu jednou vyroste a bude mít

jiné starosti.