All hen´s day (povídka na motivy filmu)

Je slavný den, „All hen´s day“, finále nesmírně populárního „Hen huntingu“, kdy se utká absolutní špička o titul a čestné místo v síni slávy.  Abychom se dokázali plně položit do děje, je třeba vysvětlit pravidla tohoto sportu.

Dějištěm je kruhová aréna o průměru 30 metrů. Uprostřed zaujme místo tzv. „hen hunter“ a na jeho pokyn je do arény vpuštěno 70 slepic. Závodník má přesně 5 minut na to, aby pochytal co nejvíce kusů a naházel je do libovolného ze tří plastových kontejnerů, umístěných po obvodu arény. Jak lze snadno uhodnout, vítězem se stává borec s nejvyšším počtem lapené drůbeže.

Finálového souboje se účastní největší esa, profesionální lapači slepic ze všech států, absolutní špička, ikony všech fanoušků tohoto nádherného sportu. A právě zde, ve městě Stupid Rocks, se odehrává náš příběh. 

Mike býval šťastný. Měl krásnou ženu Clair, která za všech okolností měla nádherně husté a nadýchané vlasy s dobře vyživovanými kořínky, hebkou pleť a dokonale bílé zuby. A chytrá. Clair se pořád usmívala, byla plná plánů a nezávadného humoru, nosila pletené tričko a upnuté rifle, byla moderní a nezávislá. A chytrá.

Měli také dceru, holčičku. Dali jí po dlouhém vybírání jméno Mary, takže děvčátko bylo už třicáté osmé Mary v ulici. Mary byla nesmírně roztomilá, jinak tomu ani nemohlo být, když ji tak dlouho vybírali v konkursu na dětskou roli. Měla úplně zlaté vlásky, vlnité až běda, pusinku jako koblížek, očka jako mandlové loupáky, nosík jako kokosku, tvářičky jako větrníky, a ty pihy, pod očima měla spoustu pih, ale zase ne tolik, aby vypadala přepihovaně, původně byla mnohem pihovatější, až moc, ale zapudrovali ji. Mary s dětskou nevinností žvatlala samé roztomilosti, kámen by se ustrnul, pokud by ji rovnou nebacil za to přehrávání. A Mike s Clair ji měli rádi, což dávali ostentativně najevo.

Jenže potom si ti dva přestali rozumět. Clair vyčítala Mikovi, že se nevěnuje rodině a je pořád u těch svých slepic – jo, to se musí ještě říct – Mike byl profi-hen-hunter, špička, idol, vydělával obrovské sumy a byl často v TV nebo v novinách. Clair mu stále častěji vysvětlovala, že takhle to dál nejde a Mike se většinou díval do zdi a ničemu nerozuměl.

Jednou však přišel z jakéhosi mistrovství, ještě byl celý olepený peřím a našel dům prázdný. Na stole ležel dopis, začínající slovy: „Drahý můj…“ To je taková tradice, začínat rozlučkové dopisy slovy: „Drahý můj…“ V dopise Clair sdělovala, že odchází i s Mary pěstovat kukuřici někam hodně daleko a že je Mike nemá hledat. Mikovi se zhroutil svět. Začal pít a chátrat. Noviny se na nějaký čas zahemžily titulky: Konec legendy, Slavný hen hunter v zajetí alkoholu, Sbohem Miku… Potom na něj svět zapomněl. Na Mikovo místo přišli jiní slepičáři, mezi nimi arogantní Steve, černovlasý, modrooký, tenké rty a nerovné zuby…a kouřil cigarety!

Dva týdny před „All hen´s day“ ležel Mike na podlaze s lahví v ruce, televize byla puštěná ještě od loňska. V tom se na obrazovce objevila malinká Mary, nějaký reportér s ní dělal rozhovor a Mary chtěla poslat vzkaz tátovi. Kamera zabrala ten její přerozkošný, normovaně pihovatý obličejík a Mary se s takovou tou dětskou vážností podívala skrze obrazovku do pokoje na zlitého otce a tím nevinným hláskem zažvatlala: „Tatínku, jestli mě slyšíš, tatínku, chci ti jenom říct, že tě mám ráda!“ To bylo vše.

Mary odvedla perfektní práci, když Mike zaslechl hlas své dcerky, vymrštil se zprostřed bezvědomí a nevěřícně se díval na svůj strhaný obraz v zrcadle. Náhle mu všechno došlo, přestože to nebyl schopen rozumně formulovat. Pomalu se podíval, co to drží v ruce a zjistil, že je to lahev. S odporem ji odhodil skrze zavřené okno a pustil si na hlavu proud studené vody ve dřezu. Tak se zrodilo rozhodnutí k návratu, návratu na vrchol, kvůli tobě Mary… a kvůli tobě, Clair.

Mike se začal připravovat na finále, každý den vstával už v půl osmé a trénoval, běhal a cvičil, posiloval břišní i zádové svaly, brzy mu začalo fandit celé městečko, Hank z místní drůbežárny mu vozil nejlepší slípky a Mike znovu nalézal ztracené grify při jejich lovu. Kolikrát to chtěl vzdát, kolikrát ho trýznila myšlenka, má-li to všechno nějaký smysl, ale vždy znovu a znovu si večer, k smrti znavený, nařizoval budík na půl osmé. Tolik práce a tak málo času!

Konečně přišel rozhodující den. Stadion byl narvaný k prasknutí, mezi desítkami tisíc návštěvníků seděla i Clair s Mary, nevěděly však, že Mike se finále zúčastní, byly zde ze staré tradice, jako vzpomínka na doby, kdy byly s Mikem jedna velká rodina. V zákulisí stadionu se na Mika jen sypaly posměšné poznámky jeho vyholených soupeřů, první, kdo si přisadil, byl Steve: „Co ty tu děláš, Miku, přišel jsi přednášet slepicím o nástrahách alkoholismu? Cha, cha, cha…!“ zasmál se drsně, protože hen hunteři jsou tvrdí chlapi. Mike neodpověděl, byl zde za outsidera a věděl to. Nikdo mu nevěřil, a Mike sám se nijak nevyjádřil, zda alespoň on věří sám sobě.

Začalo klání, borci podávali úžasné výkony, stadion bouřil nad kontejnery, plnými kvokajících slepic, pomalovaných reklamou, podávaly se chlazené, perlivé, slazené nápoje a slaný polystyren. Jasným favoritem byl Steve se svými 69 slepicemi, kontejnery po jeho one man show přetékaly drůbeží. Diváci šíleli, dívky házely na Steva gumové slepice se svým obličejem a telefonním číslem, takové ty, co vám je udělají za pět babek na počkání. Steve se vracel v záři reflektorů do šaten a proti němu přicházel Mike, poslední závodník. Steve neopomněl do Mika vrazit ramenem, když se míjeli, a beze slova jím pohrdnout. Mike zůstal klidný a skromný, musel si udržet sympatie diváků.

Postavil se na značku uprostřed kruhu a po chvíli soustředění dal rukou znamení. Otevřely se čtyři otvory v mantinelech a dovnitř se vřítilo obligátních sedm desítek slepic. Ihned se rozprchly do všech směrů a klamaly tělem, byly to slípky speciálně cvičené pro tento sport a nehodlaly Mikovi nic darovat zadarmo. Mike se dal do sbírání, opět v něm ožily staré instinkty mistra, jedna slepice za druhou mizela v otvorech kontejnerů, na obrovské tabuli naskakovaly cifry, hlásající počet ulovených kusů a zároveň odskakovaly vteřiny, zbývající do konce limitu. 1:50, 1:49, 1:48… A právě nyní musel Mike zaplatit za svou minulost alkoholika. Zbývala poslední slepice a to je vždy kámen úrazu, protože zatímco při počátečním stavu lze snadno popadnout i čtyři opeřence naráz, neboť nemají kam utéct, jediná slepice má hojně prostoru k manévrování a je-li dostatečně chytrá, nešetří schválnostmi, jako prudké brždění, nečekané změny směru či běh pozpátku. Právě za stavu, kdy Mike dotáhl arogantního Steva, mu došly síly, stadion s hrůzou v očích spatřil, jak Mikovi podklesla kolena a on bezvládně padá do písku. Mike prohrál, protože i když nacpal do piksel stejný počet slepic, jako Steve, časově na tom byl Steve jasně lépe a tudíž je vítězem. Bylo více než jasné, že Mike již nebude mít dost energie, aby to změnil. Stadion ztichl.

A právě v tomto tichu se náhle ozval dětský hlásek: „Táto, mám tě ráda!“ Byla to Mary, která znovu vehnala do svého projevu osvědčenou nevinnost děvčátka a bez nejmenšího postranního úmyslu zvěstovala padlému Mikovi, že je tady. Clair ji zezadu přidržovala, aby se Mary ve svém povykování nezřítila na hlavy níže sedících diváků a tiše, jen tak pro sebe, si plakala – dojetím ze vzpomínek na to, jak to vlastně bývalo tenkrát krásné, když ještě s Mikem…

Mike ležel vysíleně v písku, nehýbal se, pouze slípka mu občas posměšně přeběhla po zádech a zase se vzdálila do bezpečí. Když však zaslechl svou dceru, pozdvihl hlavu, obalenou z půlky pískem a podíval se směrem ke zdroji zvuku. Tu celý stadion spatřil úžasnou věc, Mike se začal pracně stavět zpět na nohy, nešlo mu to, ale nepovolil, hlas jeho dcery mu vlil novou sílu.

A v návaznosti na tyto jeho snahy náhle povstala Clair a držíc malou Mary někde v oblasti uší, začala potichu kvokat, postupně zesilovala a to už okolosedící pochopili její poselství a přidávali se víc a víc, kvokání zesilovalo a brzy povstaly celé ochozy a k nebi se valilo sborové, jednotné kvokání jako modlitba za všechny dobré lidi, hlavně za Mika. Bylo to dechberoucí. 

Mike se konečně postavil na vlastní nohy a pohlédl k tabuli. Ta mu lhostejně ukázala číslo 0:10, potom 0:9, následně 0:8 a logicky snižovala počet zbývajícího času k nule. Mike se rozhlédl, u mantinelu se krčila slípka, hřebínek bojovně naježený, na zádech velký nápis: „FinanceProfi Bank“. Mike se rozběhl, slípka také. Byl to nervydrásající souboj, Mike nakonec padl na ptáka, ozvalo se zavřeštění a Mike povstal, v rukou držel zmítající se slepici a s vypětím všech sil ji vhodil do blízkého kontejneru právě v okamžiku, kdy se časomíra dobrala k číslu 0:1. Pták zmizel ve tmě a vzápětí se ozvala siréna, ohlašující vypršení limitu.

Stadion zabouřil nadšením, ozvala se vítězná hudba, tak, jako pokaždé, kdy je potřeba sdělit, že už je po všem a Mike se potácel směrem k… ano, směrem ke své rodině. Přes mantinel už lezla Clair, vzápětí za ní přepadla do arény také Mary a obě se vrhly k Mikovi. Clair ho pevně objala, Mary tedy musela počkat. Lidé v ochozech plakali do papírových kelímků nad tím obrazem, hudba jim v tom významně pomáhala.

A v tom rámusu padla uprostřed arény slova: „Miluji tě.“

Načež přišla povinná odpověď: „Já tebe taky.“

A celý šťastný konec jednoho příběhu sledovalo z kontejnerů sedmdesát slepic.