"Vždyť tam to je jak ve středověku!" Hláška, kterou lidi omílaj s oblibou dokola, když si dovolim vypustit z pusy něco o Íránu, až jsem se na ní naučila odpověď, co zaručeně umlčí 99% z nich: "Jo, však tam taky maj rok 1393..."
Ráda svoje cíle cesty hledám na akčních letenkách a zároveň tak nějak neustále sním o Íránu a o tom, jak bych se tam ráda vrátila. A pak to přišlo samo od sebe. Dala jsem výpověď v práci a druhej den si šla pro dárek k čtvrtstoletí, pro svuj návrat do minulosti, abych jí mohla uzavřít a vyrazit konečně do budoucnosti.
Jsem člověk, který si pro sebe musí ideálně všechno uzavřít, vědět, že co je teď, je už naposledy. I když to někdy nevyjde. Můj pokus o rozloučení se studiem po tom, co jsem zjistila, že bych musela opakovat ročník se zvrhl v to, že jsem se zamilovala do svýho studijního oboru. Místo konce jsem našla svojí životní lásku. A teď jsem si řekla, že tohle bude poslední ceste do Íránu. Definitivní konec.
S kupováním letenky půl roku předem ovšem přicházejí i různé problémy. Že jako obvkle ztratím pas, to už mi ani nepřijde divné a vždycky to můžu hodit na stěhování. (Taky si dáváte věci na místa, kde je zaručeně najdete, abyste je pak ani za boha na nich najít nemohli?) Hledam novou práci, zároveň se učim na zápočty a s ubíhajícím časem se víc a víc smiřuju s tím, že nikam neodletim. V červnu seženu práci i s příslibem volna. Super, takže letim. Kolega hrozí, že dá výpvěď, pokud budu chtít letět. Fajn, neodletim. V době mojí nepřítomnosti bude přítomný ještě jiný kolega. Super, letím. Týden před odletem píšu do hotelu, že potřebuju rezervaci. Okey, neni problém. Skvělý, letim. Dva dny před odletem mi ruší rezervaci, že nemam vízum a rezervaci od cestovky. Skvělý, jsem v prdeli...
Dvě noci před odletem se modlim a ráno běžim na ambasádu. Po skoro čtyřech letech zas vyndavam šátek a Tomášovo starou košili a vyrazim. Zabloudim na Palačáku, možná to je znamení, že nemam nikam jezdit, když zabloudim i ve městě, kde už žiju sedum let. Nakonec doběhnu skoro na sjednaný čas, zvonim na zvonek a stoupám krásnou zahradou po schodech a doufam, že tohle nebude jediný Íránský území na který letos vstoupim. Zdravím naštěstí česky mluvící paní sekretářku a vysvětluju jí situaci. Volá panu konzulovi a prokonzultuje to s ním. Prý když mám už dvě víza z minula, tak by neměl být problém, aby mi dali třetí na místě. Fajn. Ale v hotelu po mně chtějí vízum, nebo potvrzení, mohl by mi třeba pan konzul dát nějaký papír, že jsem tam byla, aby mi na základě toho tu rezervaci dali? "Víte co, nejlepší bude, když to proberete s panem konzulem. Anglicky předpokládám mluvíte, tak mu to vysvětlete v klidu jako mně a uvidíte, že se to vyřeší." Dobře. Sedám si do křesla a čekám. Modlím se. Přichází pan konzul.
Znovu se pouštím do vysvětlování, tentokrát je to složitější. Jsem nervní z celý situace i z toho, že mam mluvit anglicky. "Víte, že o vízum můžete žádat i tady a ne jen na místě na letišti." "Ano." Klopim hlavu, že jse to ani předem nezkusila, prostě jsem byla moc přesvědčená o tom, že nikam nepoletim, takže jsem celý vízum hodila za hlavu a tejden předem už bylo na nějaký žádosti pozdě. "Rozumíte mi, co říkám." "Jo. Ne?!" "Můžete si o něj zažádat teď a tady." "A-a-a-ale já mam letět zítra." "Ano, to jsem rozumněl a já tu budu do jedné, tak vyplňte tenhle formulář, zaplaťte poplatek a přineste dvě fotky a uvidíme, co se s tím dá udělat." Nenacházím slov. Dostávám formulář na vyplnění, tak ho v rychlosti vypíšu, zjistim, že si nepamatuju adresu do práce, ale zas si řikam, že pracuju na poměrně známym místě, což mi později pan konzul potvrdí, takže jí vynecham, snad to nezpůsobí muj neodlet. Vyplněnej dotazník dam paní sekretářce a letim shánět fotky a platit. Seběhnu schody. Damned! Běžim zpátky. "A jaké je to číslo účtu, prosím?" Letim znova. Autobus jede za 20 minut a já mam jen hodinu a čtvrt. Kašlu na něj, běžim pěšky. Proběhnu parkem nad obchoďákem na Andělu, seběhnu dolů a ptam se po správný bance a fotografovi. Slečna na informacích mi bez problémů poradí, kde to všechno na Andělu najít. Děkuju jí během sprintu k bance. Polední přestávka. Okey, tak fotobuňka. V opravě. Kur...ník to snad neni pravda. Běží mi čas a to sakra rychle. V půl otevírají banku. Volá mi Jíťa, jak se dostat zpátky k ambasádě včas. Budu mít 9 minut od otevření banky. Fajn, fotku musim stihnout před tim.
Opravář odchází z buňky. "Prosím vás, je to funkční?" "Jak to mam vědět? To zkuste." Jo, děkuju za ochotu, fakt. Sedam do budky, hlavu se snažim narvat do správnýho prostoru. Jsem rudá a oteklá, vypadam jak prasátko v šátku, paráda. "Vyberte nejlepší fotografii." Nejlepší? Blbej vtip. Beru hned první, neni čas ztrácet čas. Běžim k bance. Hned za mnou dojde asi deset lidí. Jsem ráda, že nebudu muset stát frontu. Jestli otevřou na čas, mam šanci. Otevírají přesně v půl, dvě minuty na to mam zaplaceno. Takže ještě doběhnu na trhy, koupim nějakej kus koláče a v běhu ho zanecham slečně na informacích s poděkováním, že mi nejspíš zachránila dovolenou.
Chytam tramvaj, pak i autobus a těsně před jednou vybíham schody na konzulátu. Funim jak nosorožec, ale stihla jsem to. Konzul přichází po pár minutách, kdy už zase začínam vypadat jako někdo, komu by se dalo vydat vízum. Paní sekretářka s úsměvem rozstřihá fotky, přidá je k formuláři, pan konzul se přijde přeptat, na jak dlouho vlastně to vízum chci, ještě jednou prolistuje pas, že už jsem tam vážně dvakrát byla, popovídáme si o tom, proč se tam vlastně chystám, a pak už jen čekám v pohodlném křesle. Do toho se přiřítí ještě další mladý muž, též žádostiv víza. Usazuje se, čeká. Zkouší na mě mluvit anglicky. Na vtípky v angličtině se necejtim, tak se radši rovnou přiznam, že umim česky. Tak si krátíme čekání povídáním o cestování. Za chvíli přijde pan konzul, předá mi pas i s vízem, dostanu i kontakt na konzulát, podepíšu převzetí s tisícerými díky se loučím. Mam vízum. Letim. Mam vízum, letim, mam vízum... Opakuju si to celou cestu domů a několikrát ho kontroluju, že tam vážně je. Teď už nemám výmluvu. Teď už vážně odletim.
Odpoledne zařizuju ještě asi tisíc věcí, takže k balení se dostanu až v 11 v noci. Sukně, šaty s dlouhym rukávem, kalhoty, 3 šátky, karimatka, deka, lahev s filtrem od segry, abych mohla pít i z řeky, hydrovak na normální vodu z vodovodu, stativ, foťák, jídlo na zíjtra do busu do Mnichova a na letiště, nejnovější vydání Lonely Planet, deník, letenky, jízdenky, pas. Mam pas? Mam pas. Mam vízum? Mam vízum. Nezdálo se mi to. Mam všechno? Co nemam nepotřebuju. Dobaluju hodně po půlnoci. A já doufala, že se před cestou vyspim. A taky, že poletim s malym batohem. Holt zas nevyjde ani jedno. Ale to hlavní je, že zítra v 7 ráno sednu na autobus a vyrazim do Mnichova a z tama do svojí pohádky. Do Íránu, do minulosti...pro budoucnost.
