Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 3.

Viana do Castelo - Caminha. Oficiálně by to měla být cesta na 28 km. Díky bloudění to ale bylo zřejmě o dost víc...

4. srpna 2017

Ráno mě budí čilý ruch odcházejících. Já si v klidu v posteli počkám, až se vše téměř vylidní, jdu si do jídelny sníst bagetu s nutelou na snídani a po jídle naložit kolo. Před ubytovnou je příhodná lavička, která nakládání dost napomůže, ale i tak to zas trvá věčnost. Počasí stále nic moc, více k tomu nic než k moc, protože opět poprchává. Jako nejlepší variantu oděvu volím tričko a kraťasy. Sice je mi nejdřív trochu zima, ale mám v plánu zahřát se pohybem.

Žluté šipky zvládnu ztratit už ve městě, protože mě zavedou ke schodům a ve snaze se těmto vyhnout, zabloudím. Smiřuji se s tím, že budu muset jet kus po silnici a cestou se dobře rozhlížet, jestli se mi podaří opět vrátit na stezku. Po silnice se jede sice výborně, ale i tak co nejčastěji odbočuji do kukuřičných polí v okolí, když tam vidím nadějnou cestu.

Konečně tam taky vidím skupinu asi 10 lidí, takže se zaraduji, že jsem tu správně! Oni se zas radují, že vidí mě, protože jim to dává naději, že se jim podařilo konečně najít cestu. Společně se tedy vydáváme k silnici a chvíli se marně rozhlížíme. 12 zmatených poláků a já. Já alespoň vím naprosto přesně kde a kdy jsem se ztratila (ne, že by m to k něčemu bylo), oni vůbec netuší. Jen mi vypráví, že museli spát v nějakém předraženém ubytování, protože se nevešli do albergue, a že už toho mají od včera tak trochu plné zuby. Naprosto chápu, že se ode mě oddělí, jakmile zahlédnou první kavárnu. Já bych si kafe sice taky dala, ale můj čím dál víc omezenější rozpočet říká jasné ne. Takže jedu dál, jednou tu značku najít musím a třeba to bude dřív než v Caminze. Nebo Santiagu…

V malém městečku, které potkám cestou se u hasičů ptám na cestu a rovnou je poprosím o razítko. Trochu je to překvapí, ale nakonec přijde šéf stanice a Credencial mi orazí. Další razítko dostanu v baru vedle. Sice jsem si myslela, že je budu sbírat hlavně v kostelech, ale zatím vedou spíš ty hospody.

Projíždím městečkem a pod sebou vidím oceán a podél něj vedoucí cestu. Vracím se tedy kousek zpět, přejíždím most a konečně nacházím značku. Šedá obloha a rozbouřený oceán je úžasná podívaná. Dovoluji si několik kochacích zastávek.

Podél pobřeží pak dojedu až do Caminhy, kde je jediný problém s hledáním Albergue. Sice jsem si včera radši stáhla offline mapu do maps.me, ale já jsem schopná spolehlivě zabloudit i tak. Na druhý pokus ale správnou odbočku najdu a k ubytovně dojíždím chvíli před polednem.

Samozřejmě je ještě zavřená. Zatím tu se mnou je jeden pár poláků, kterým se ale nechce čekat, takže pokračují na odpolední trajekt, zatímco já odkládám kolo, sedám si do stínu na lavičku, abych v klidu poobědvala a čekám, až se dveře ubytovny otevřou.

Po nějaké době přijde jeden Slovinec (E) a Polka (B), takže se dáme společně do řeči. Každý mluví svým jazykem, a když zrovna fakt netušíme, co to znamená, pomůžeme si angličtinou. Je to celkem zábava. Postupně se naše čekají slovanská skupinka rozroste, když dorazí ještě Slovák J,se kterým se známe už od včera, skupina zbloudilých Poláků a pár Rusů. Pak už to ale začne být takový jazykový mišmaš, že jsem ráda, že se můžeme jít postupně všichni zapsat a ubytovat. Jinak by mi totiž asi explodovala hlava.

Ubytovna je v podstatě ve sklepních prostorách, má malou kuchyňku s jídelnou, jednu místnost s palandami a dvoje sprchy. Tam se ihned tvoří velká fronta. Chvíli vyčkávám, než se taky zařadím. V této sprše je ovšem dobré mít s sebou nějakého parťáka, který se pravidelně pohybuje a rozsvěcuje fotobuňku, která reaguje pouze na pohyb za rohem u umyvadel, ale ne ve sprchovém koutě. Anebo se musíte jít sprchovat s čelovkou.

Po sprše se převlékám do čistého  a jdu se projít po městě, do večera moře času a ještě nejsem až tak unavená, že bych jako ostatní zalehla hned do postele a spala.

Nejdřív se jdu podívat, zda je otevřený kostel (je) a bude razítko (není), následně jdu nahoru na kopec k dalšímu kostelu, kde je výhled na soutok řek. Druhou stranou se pak vracím zas do ubytovny. Cestou se zastavím v supermarketu pro večeři a svačinu na zítra.

V albergue si najdu příhodný hrnec a vařím si těstoviny s červenou omáčkou. V tu chvíli k recepci, která je naproti přijde mladá holčina s maminkou a řeší, že už je jen jedno volné místo. Ptám se, jestli když jí nechám svojí postel, budu moct přespat na karimatce v jídelně. Paní recepční s tím souhlasí. Nakonec se domluvíme tak, že já půjčím karimatku oné slečně, protože je jí žinantní mě vyhnat z postele. Vzhledem k tomu, že ony pokračjí do vnitrozemí a budou vycházet brzo ráno, domluvíme se, že mi karimatku ráno nechá někde srolovanou v kuchyňce a já si jí vyzvednu, až budu odcházet.

Po jídle se vracím ke své posteli. Na židli leží hrozen vína a k němu dostanu pokyn, že prý mám jíst. Takže já včera meloun, J dneska hrozny, nedostatkem vitamínů tu asi neumřeme. Večer pak povídáme o cestovatelských zážitcích až do poměrně pozdních hodin, protože ráno jede první trajekt až v 10, takže není proč brzo vstávat a kam spěchat. Jedině, že by se chtěl člověk napojit na centrální variantu, která vede přes most do vnitrozemí. To mě ale ani trochu neláká, já si chci užít ještě ty výhledy na oceán, dokud to půjde. I za cenu toho, že zítra budu muset přežít asi 20 minut na lodi.