S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 4.

Hola, hola, Kiruna volá! A hned po ní národní park Abisko, kde se konečně chystáme naší uspěchanou cestu zpomalit.

Budím se v 6 ráno, ale z dnešního focení fakt nic nebude. Leje pořád stejně, ne-li víc. V 9 ráno, kdy se rozhodneme pro vstávání zhodnotíme, že tohle už dneska lepší nebude. Obloha je bílo šedá a neustále z ní tečou proudy vody. Ještěže máme s sebou ty deštníky.

Bereme vše nutné pro přípravu snídaně a odcházíme k jediné neobsazené stříšce u WC, že uvaříme tam. Sherlocka následně napadne, že by mohl přeparkovat až sem, abychom pro každou zapomenutou věc nemuseli běhat deštěm přes celé parkoviště. Kaše a čaj jsou super a aspoň řádně zahřejou. Jen mě pak opět čeká nádobí. Odebírám se k umyvadlu a našim sousedům se dost nelíbí, že se byť jen přibližujeme k záchodu, natož když jdeme dovnitř. Ten velký jim momentálně slouží jako sušárna, takže zřejmě ze strachu, abych jim nesebrala mokré ponožky, chodí na mě klepat jako o život. Možná kdyby ten malý vedle nezasvinili tak, že se ho každá příčetná bytost v širokém okolí štítí, chodili bychom tam. No nic, je čas odjet.

Směřujeme po E10, obloha stále vypadá, že na nás za chvíli v jednom kuse spadne, ale před Kirunou se mračna začnou alespoň trochu trhat. Jako první odbočujeme na Jukkasjärvi, kde by mělo být několik turistických zajímavostí. Na ledový hotel je (naštěstí) ještě brzo, na sámskou ohradu plnou sobů bude zřejmě naopak pozdě. Naštěstí je tu ještě skanzen a krásný dřevěný kostelík. Sherlock se před odbočkou snaží namítat něco o tom, že se tam přece nedostaneme, protože to je za vodou, ale naštěstí se potvrdí moje teorie o tom, že tady už nějakou dobu umí stavět mosty.

Po vjezdu do města nejprve mineme sklad ledového hotelu, následně skanzen a až u kostela zjistíme, že tady nezaparkujeme. Vracíme se tedy ke starým dřevěným domečkům, zanecháme tam auto, navlečeme na sebe veškeré teplé a ideálně nepromokavé oblečení, co najdeme a jdeme se projít.

Dovnitř do domků nejdeme, motáme se jen tak kolem ve směru ku kostelu, kde má být moderní sámská malba. Je tam. A je skutečně velice moderní. Malé varhany jsou taky poměrně zdobné, zbytek interiéru kostela je světlý, pastelově barevný a působí to tu příjemným, skoro až veselým dojmem. Tomu napomáhá i fakt, že v koutku první pomoci hned vedle AED leží role toaletního papíru.

Jdeme ven, ze hřbitova vedle je výhled do prázdné sámské ohrady, sobi jsou tam jen dřevění, neb ti živí už odkočovali s majiteli kamsi do neznáma. Byť ještě není ani konec srpna, je už dávnou po letní sezóně. 

Vracíme se k Jumprovi a frčíme na Kirunu. Jako první před sebou vidíme ohromný důl na železnou rudu, město je hned vedle. Směrovky ukazují na centrum a nemocnici. Volíme nemocnici, co kdyby tam někde byla Švédská sanitka. Parkujeme před jakousi místní církvostavbou a vyrážíme na průzkum.

Obejdeme nemocnici kolem dokola, ale krom prázdnýho heliportu nevidíme vůbec nic. Místo toho jdeme rovnou ke kostelu. Je obrovský, dřevěný, zvenku zdobený zlatými sochami svatých. A před ním stojí dřevěná zvonice. Uvnitř ale není o moc zdobnější, než ten v Jukkasjärvi. Je tu celkem přítmí a na temnosti mu ještě přidává interiér kompletně z tmavého dřeva.   

Z kostela se přemisťujeme Jumperem dál do centra. Projedeme kolem radnice na straně jedné a rakety na straně druhé, až najdeme parkoviště před infocentrem, ve kterém zjistíme, že co jsme vidět mohli, jsme už viděli. Takže si jen nakoupíme pár drobností v obchůdku, který známe z pořadu "Na cestě" a jdeme do auta zkoumat, co podnikneme dál.

Vzhledem k tomu, že už nás tu dost irituje přítomnost nefunkční autobaterky, vracím se na informace, abych zjistila, kde tu mají sběrné suroviny. Chvíli na mě koukají sice poněkud nevěřícně, ale nakonec mi na mapě ukážou, kde by to mělo tak přibližně být. Já si ještě odskočím naproti do banky vyměnit Eura, což je trochu zdlouhavá a docela drahá záležitost a už se proplétáme ulicemi k odpadnímu dvoru.

Je přesně tam, kde mi paní informátorka ukázala. Ve chvíli, kdy tam vjedeme, dívají se na nás lehce překvapeně a ještě víc je pak překvapí, že jsme sem zajeli cíleně a správně. Odnavigují nás do velké garáže, která je zřejmě pro zjemnění odpadního prostředí vyzdobená umělými květinami, které jsou navěšené na všech myslitelných plochách, a kde jsou bedny na různé druhy odpadu. Chvíli musíme hledat tu správnou, ta naše je plná baterií a taky se v ní povaluje jedno režisérské křeslo. Odhazujeme zrádnou baterku, vracíme se na hlavní silnici a míříme k Abisku.

Cesta je to krásná, konečně zmizely i mraky, takže se sem tam i zastavíme a pokocháme. Než dojedeme, zlvládnu si řádně natlouct zadek, odřít ruku a rozbít kalhoty, když se snažím zachraňovat foťák tím, že sjedu štěrkem posypaný kopec po zadku a brzdím volnou horní končetinou. Dokonce i počasí nad pohledem na mě zaplakalo, takže do  národního parku Abisko vjíždíme za silného mrholení, až skoro deště, což na nejsušším místě Švédska poměrně nas-štve.

Parkujeme u infocentra, jdeme se podívat dovnitř na interaktivní a poučnou expozici o místní fauně a flóře a následně se poptat po sirných jezírkách, která bychom rádi viděli zítra. Problém je, že si ani jeden nemůžeme vzpomenout, jak se řekne síra anglicky, takže je z toho poměrně zábavná situace, ale naštěstí je paní informátorka dost chápavá, takže nám na mapě ukáže kudy kam. Problém je, že cesta tam je neznačená, stejně jako obě parkoviště, ze kterých se dá vycházet a nemáme ani mapu. Řeším to fotkou té jejich "vestavěné" a budeme doufat, že to bude dostačující.

Pro dnešek plánujeme jen krátkou procházku tady. Pršet pořád nepřestalo, takže to nebude taková pohádková romantika, jak jsme předpokládali, ale vzhledem k tomu, že jsme momentálně se Sherlockem stejně ve stavu válečném, tak to ani tak nevadí.

Projdeme si nejkratší okruh, který začíná na mostě přes propast s vodou, pokračuje k vodopádu, který musel ustoupit železnici pod zem a zase zpět, kolem obrovské zlaté hvězdy s názvem parku, k pár vyhlídkám s barevnými rourami a popisem, co je k vidění v jejich průhledu. Následně zamíříme na stezku za mostem, ale nic na ní není, pak zas na další na "hotelové" straně, kde je výzkumná stanice na obsah CO2 ve vzduchu, ale pak už jsme tak zmrzlí, že to vzdáváme a vracíme se k autu.

Jako první míříme k hotelové restauraci, že si dáme něco dobrého teplého - ideálně kafe, ale bohužel se tam musí člověk ohlásit alespoň 2 hodiny předem. Nechápu proč, když byla uplně prázdná. Podobně prázdná byla i místní hotelová knihovna, zatímco v křeslech před krbem a křesílkách u topení, která byla po celé chodbě, posedávalo celkem dost lidí. Místo občerstvení tedy poprosím v outdoorovém obchodě, jestli mi tam nechají nabíjet foťák, a taky se zaparkujeme na chvíli do tepla vyhřívané chodby. Až když se alespoň trochu rozehřejeme, jdeme k autu vařit. 2 roky prošlej Travelluch, je pěkně hnusnej Travellunch, ale druhá varianta byla, že bych S sežrala ten jeho, kterej jsem mu koupila k svátku. No nepřišlo mi to uplně vhodné.

U jídla se dohodneme, že v 8 vezmeme baterku z obchodu a vyrazíme nocovat na parkoviště u jezírek, protože tady bychom měli se spaním celkem problém. Tedy se spaním asi uplně ne, ale záchod bychom hledali jen marně. Šance, že by nás i v noci pustili na ten hotelový byla dost mizivá.

Vracíme se do obchodu a krom nabité baterky si odneseme ještě jablečnou ekolimču, pár pohledů a hlavně švédské známky. Velím, že jdeme pohledy napsat a rovnou vhodit do místní schránky s čímž S odmítá tvrdošíjně souhlasit. Nakonec vyhraje a já jen netuším, kde si myslí, že 12 km od Norských hranic ještě sežene poštovní schránku. Tak se ohradí, že ty pohledy pošleme cestou domů. (A ano, dost nám to zpáteční cestu zpestřilo, ale o tom až jindy...)

Jak už jsme si za těch pár dnů zvykli, večer se opět udělá celkem hezky, takže hledání parkoviště už probíhá bez deště, ale i tak marně. Až když dojedeme těsně na hranice, otáčíme se a hledáme s pomocí naší velké mapy a vyfocené podrobné mapy, kde by tak asi mohlo to správné parkoviště být. Nakonec si vybereme jedno, co vypadá fotogenicky a navíc na něm stojí dva campery a Sherlock prohlašuje, že se těší, jak si to ráno za sluníčka vyfotí. V rychlosti rozložíme spací úpravu a uložíme se ke spánku. Je to tu jako doma, dokonce i nákladní vlak ve 22:30 jede načas.