S fofrklacky v nemocnici IV. - den po operaci

Ráno v půl 6 mě zcela nezáměrně budí zdravotní sestřák, když kontroluje, jestli je nádobka od drénu na svém místě, ale v podstatě hned po jeho odchodu ještě usínám. Teplotu už mi nikdo naštěstí neměří, a tak se docela prospím. Později ráno se probudí i koleno, takže zase injekce. V použitelné náladě mě udržuje vidina toho, že přijde doktor na vizitu, vyndá drén a požene mě domů, do Podolí, do postele, ok, na zem pod postel, ale hlavně, že to bude doma, kde voní levandule a nesmrdí desinfekce.

Přichází „mycí a převlékací četa“. Tentokrát už lavor a žínku neodmítnu, poprosím ještě o kartáček na zuby, který sem si včera zapomněla přendat z umyvadla do stolku. Je to divný, mýt se v posteli, ale jeden den to přežiju a večer už se snad dokopu do koupelny - ideálně doma, dávam si sama sobě předsevzetí. Pak mi jdou sestřičky převléknout postel, a protože nejsem zrovna přemístění se schopná, zvládají to i se mnou. Pěkně opatrně, aby mi nějak nehýbali s polštářem pod nohou a co nejmíň mě to bolelo. No jednoduše naprosto ukázkový.

Začíná mi být docela špatně, asi ze všech těch léků. Točí se mi hlava, chce se mi zvracet, dost podobný stav, jako když jsem měla otřes mozku. Odmítám proto snídani a místo ní prosím o emitní misku, kdyby náhodou. Před vizitou mi jí jiná sestřička sebere, že prý je špatná. Čekám na novou a doufám, že nebude pozdě, aby pak nemuseli znovu převlékat již jednou pracně převlečenou postel. Spolupacientka si taky stěžuje, že je jí zle. Ona to má nejspíš z anestezie, no a já vlastně asi taky, a nebo z toho včerejšího oběda? A nebo taky z nervozity, jak mi budou tahat z nohy ten drén (Marvin to popsal poměrně detailně a rozhodně to neznělo, jako příjemnej zážitek).

Přichází vizita. Neuvěřitelný množství lidí, když k nám vstupují, tak z vedlejšího pokoje někteří teprv vystupují. Projdou se ke kolegyni u okna, sdělí jí, že jí zrentgenujou ruku a pokud to bude ok, tak jí pustí domů. Mě zas prý přijdou vyndat drén, a pak mě taky pustí. Kdyby mi nebylo tak špatně, tak se asi zaraduju víc. Takhle začínam i uvažovat o tom, že bych tu možná i do zítra vydržela. Jeden z lékařů při odchodu vynadá sestřičce, proč mam noční stolek vedle postele, když za postelí mam spoustu místa a nějak mu asi nedochází, že na něm mám všechny věci a za hlavoou bych si je lovila jen těžko. Ona se mu to pokouší vysvětlit, ale on prohlašuje neustále něco o danceplace (to se asi píše jinak, že?), co by se měl využít, protože tady ten stolek děsně překáží. Blbec.

Dopoledne trávím jak jinak než psaním, ať už článků, či povídáním si s někým a čekáním na vytažení drénu. Mezi tím upadám do spánku a tradičních nočních (nebo spíš už denních) můr. Ani se občas nedivým, že se mi po některých z nich dělá ještě víc špatně. Do toho přichází fyzioterapeutka, berličky pod paží, a že prý mě s nimi jde učit chodit. No, to je hrozně hezký, ale já mam pořád v koleni drén, právě mi dokapala kapačka proti bolesti a já se snažím vyhýbat veškerému pohybu od pasu dolů, aby nekapala zbytečně. A navíc, jak mám chodit s hadičkou a nádobkou, když mám mít v každý ruce berle? To si ju mam motat kolem krku a nádobku dát do pusy? (Pyžamo s kapsama, ani župan nevlastním.) Nic z toho slečně fyzioterapeutce nevadí a snaží se mi vysvětlit, že s tím drénem tu všichni normálně chodí, a že není problém to rozhýbávat přes to. Snažím se jí vysvětlit (nejprve slušně), že mě to skutečně bolí a tedy s tím hýbat odmítám. Když ona to pro změnu odmítá chápat, bere mi peřinu a chystá se mi začít s tou nohou i přes můj poměrně aktivní odpor hýbat, tak seznám, že je čas na větu, jež mě Abbík učil celý víkend, a která zní: „To si ze mě děláte prdel?!“ Nedělá. Že prý mi pak dají něco na bolest. S kousavou odpovědí: „Já vim, za 6 hodin paralen.“ jí vyprovodím ze dveří a zhodnotím, že momentálně jedinej pohyb, ke kterýmu bych byla ochotná se odhodlat, je řádnej kopanec do její zadnice. Spolupacoška je na tom líp, má po rentgenu a jen čeká, až jí pustěj. Já mam pořád hadici v noze a pravděpodobně průšvih, že jsem poslala fyzioterapeutku do háje, přičemž ta mi ještě mezi dveřma sarkasticky oznámila, že tim pádem dneska domů nejdu, protože sem ještě nechodila... Kdyby mi nebylo špatně, tak mě to asi štve víc, takhle radši zas usnu.

Když občas přijde nějaká sestřička pro mísu, případně s injekcí, tak se na střídačku se spolupacientkou ptáme, kdy dorazí nějaký lékař, aby jí pustil domů a mně minimálně vynadal ten drén, pokud už mě teda rovnou taky nepustí. Odpovědi jsou dost neurčité z čehož jsme obě fakt nadšený, protože to znamená dost problém s případným odvozem.

Kolem poledne přijde sanitářka s polévkou, zkouším si jí dát a doufám, že nebudu zvracet, druhé jídlo už se neodvážím riskovat. Spolupacientka si dá, že už je jí líp. (Když jsem to tak viděla, tak jsem opravdu odmítnutí nelitovala, vypadalo to, jako předloha k tomu, co nám viselo na zdi.) Přichází sestřička, že za chvíli tu bude doktor. Hurá! Teda hurá, začínam se děsit, jak bude probíhat to vyndavání drénu. Marvin dává dobré rady, abych co nejmíň trpěla - hlavně to koleno nemam zatínat, a že mu pomohlo mačkat prostěradlo. Na mačkání mam hrocha a nezatínat asi nezvládnu, no uvidíme. Do dveří vchází lékař, za ním sestřička s převazovým vozíkem. Spolupacientka po předchozí domluvě nejdřív uloví doktora pro sebe, protože se bojí, že by jí taky mohl utéct, a proč ona by tam čekala jen kvůli podpisu na papír. Tím pádem ještě nějaká ta byrokracie a už může vesele odjet.

Přichází řada na mě. Sestra mi odmotává obinadlo z nohy a podává nástroje. MUDr. Si přestřihne steh, kterým mám ten drén přišitý k noze, prohlásí: „Máte pěknýho hrocha, stejnýho, jako maj moje děti.“ a než stihnu cokoliv odpovědět, tak pár vteřin šílená bolest a hadička se houpe na peánu. Mám to za sebou, zatnout jsem rozhodně nestačila a hroch vypadá dost rozmáčknutě. Sestřička mi ještě zalepuje mojí díru do kolena, ale to už je doktor někde v kelu s tím, že až budu chtít domů, mam ho zavolat. Jediná „podmínka“ je, že před tím ještě budu cvičit s fyzioterapeutkou, abych se naučila chodit a nezrakvila se ještě cestou domů. Na fyzioterapeutku už se opravdu moc těšim, mám pro ní i doporučení, jak se vcítit do role pacienta, znějící nějak takto: „Až ta paní půjde vykonávat potřebu, mohla by si místo papíru vzít ostnatý drát. Bude to asi tak stejně účinné a stejně bolestivé jako to, co ti chtěla provádět s kolenem.“

Místo fyzioterapeutky ovšem zatím přijdou jen sanitáři a začnou převlékat zadní postel, pak jí někam stěhují, sem stěhují jinou, že prý sem přibude nějaká paní. A nová obyvatelka už je řádně slyšet přes celou chodbu. Přemýšlím, jestli byl náš pokoj vyhodnocen jako odkladiště pro prudiče, nebo co, že jí sem stěhují. Paní si totiž taky nenechá nic líbit (je jí tuším kolem 80 a s nemocnicemi už má poměrně dost zkušeností) a rozhodně se umí ozvat, když se něco děje, jak nemá. Nejdřív se jí trochu bojím, ale nakonec si dost rozumíme. Paní je rozený vypravěč, začne u toho, že je tu příšerný jídlo a nakonec se nějak dostanem i k politický situaci v našem absurdistánu.

Do toho přichází fyzioterapeut. Mladej, hezkej, úsměv od ucha k uchu. Tak se ptám, zda se mě ta paní bojí, že nepřišla. Prý má odpoledne volno, tak to budu muset nějak zvládnout s nim. S největší radostí, vypadá sympaticky a ne jak sadista. Když mu vysvětlím, proč jsem kolegyni poslala někam, tak se nediví, a že i ten vzkaz jí vyřídí. Ale konec řečí, jde se chodit. Podává mi fofrklacky, obouvá boty a můžem vyrazit. „Netočí se vám hlava?“ Točí, naprosto neuvěřitelně, ale chcu domů, takže: „Ne, ne, dobrý.“ Stejně jde radši vedle mě, kdyby něco. Po třech krocích se nějak srovnam, takže jsem si jistá, že neupadnu. „Kam mam jít?“ „Kam až zvládnete?“ „Jee, můžu na záchod?“ „Jasně, jděte.“ směje se mi, a že prý se sejdem potom zpátky v pokoji, kde na mě nachystá takové to automatické rozcvičovátko.

„Teda nejde Vám to moc rychle.“ zhodnotí mojí chůzi, když se vracím, a pak mi sebere berle, abych se nemohla bránit ani utíkat. Noha je mi nacpána do ohýbátka a jdeme zkusit, kolik stupňů snese. Po 6ti týdnech fixace v ortéze víc jak 35° nedá, uznávam, že je to slabý, ale to časem pude. Pak mě nechá samotnou s vypínačem, a kdyby něco, mám volat a jinak se to pak samo vypne. Tak mi 20 minut jezdí noha nahoru a dolů. Zajmavý. Tak nějak přes rameno si do toho povídám s tou paní, přemáhám spánek a nevolnost a začínam se těšit domů.

Rozhýbávátko se zastaví, tak volám fyzioterapeuta. Přijde muž sestra, že prý si to s ním domluvil, že si může zkusit to vypnout a odnést. Na třetí pokus trefíme správnou zásuvku ve zdi, pak si ten mučící nástroj odnesou a já se ptám po lékaři, aby mě tedy propustil. Když se asi po hodině po něm poptám znova, tak skutečně dorazí, prý co potřebuju. „Jít domů.“ „Dobře, podepíšu vám papíry.“ Sestřička mě přesvědčuje, že tam mam ještě přes noc zůstat, že oni budou mít obsazený lůžko a já když budu mít bolesti, tak mi na ně něco daj. Ale vzhledem k tomu, že po tom, co už nemáma drén, to bolí poměrně přijatelně, to s díky odmítám a jdu se oblíct a zabalit. V tu chvíli seznám, že to není až tak jednoduchý, jak sem si představovala, a že bych se asi do tý postele měla přecijen vrátit a počkat tu do zítra, ale když už jsem jednou řekla, že půjdu, tak půjdu.

Sanitářka, co roznáší svačinu (opět mléko a rohlík, opět odmítám) se u nás zastaví a ještě si s námi popovídá, pak přijde sestřička, zda mam odvoz. Měla jsem na ráno, teď už jedině tramvaj. Tak že mi prý zavolají sanitku k čemuž potřebují adresu. Potvrzuji svoji image idiota, protože musím psát Marvinovi, kde to proboha bydlíme, protože nejsem schopná si to zapamatovat. Tím pádem čekám, že mě nakonec sanitka poveze fakt do Bohnic a ne domů.

Mám zabaleno, obálku s výsledky a složenku na poplatek za hospitalizaci a už jen čekám, až si mě přijde vyzvednout řidič. Ten mi pomůže dobalit, vezme mi věci, já se loučím s paní, přeju jí hodně štěstí a opouštím skákaje s ortézou (kterou už nemam nosit, ale nemam jí kam dát) pokoj. Na chodbě se mě zdravotní sestřák ptá, zda ven zvládnu dojít, nebo mě má odvézt na vozíčku. Zhodnotím, že vozíček v žádnym případě, podam mu ruku, poděkuju za péči, popřeju málo protivnejch pacientů, jako sem já a už se za mnou zavírají dveře na oddělení.

Venku před klinikou pak stojí sanitka z roku raz, dva, tři, taková celá rozvrzaná a prorezlá, na které se skví nápis: „Smluvní přepravce VZP“, což mě utvrdí v tom, že je na čase změnit pojišťovnu. Sedám si do zadní části, kde to smrdí pohonnými hmotami, desinfekcí a odhadem zvratky, poutám se k sedačce a modlím se, abych tu cestu přežila jen s tím poškozením s jakým jsem nastoupila. Řidič celou cestu jede jak kdyby ten prorezlej šrot i se mnou ukrad, dobržďuje na poslední chvíli na semaforech, což pro mě znamená prudký došlap na tu bolavou nohu... No zážitek nad zážitky. Ve finále, když zjistí, že k našemu baráku se nedá z hlavní silnice rozumně odbočit a musel by jet spletí jednosměrek, to střihne asi 100 metrů po chodníků. Když konečně zastaví oddechnu si. Přežila jsem. Posbírám si věci a jdu se belhat domů, kde obratem padnu do peřin a pokračuju ve spánku.