O sportu a Plachtařském mistrovství
Nikdy jsem nebyla sportovní fanoušek, spíš naopak... V roce 1998 mě sestra vytáhla v nehoráznou raní dobu z postele, a že prý jdeme koukat na hokej. Naštěstí měla dost rozumu na to, aby si s sebou vzala peřinu, takže zatímco ona fascinovaně hypnotizovala těžkooděnce na bruslích, já se zavrtala do peřin, a když 3/4 republiky řvalo „GÓOOOOL“ já spokojeně spala pod konferenčním stolkem a bylo mi to uplně jedno.
O pár let později jsme s holkama z gymplu sem tam sledovaly, jak se kluci okopávaj při fotbale, nebo jak si podráží nohy hokejkou, když se snaží ukořistit děravej plastovej míček, ale přiznejme si to na rovinu, nebylo to kvůli sportu, ale kvůli tomu, že polovina z nich neměla na sobě trička.
A aby toho nebylo málo, tak ve sportovně založené rodině svého expřítele jsem si vždycky připadala, jako největší ignorant a dodnes netuším, jak se jmenuje ten divnej kulečník, kde se hraje se spoustou červených koulí, na který jsme koukali.
Ale nakonec jsem si i já zamilovala dva sporty, na které se hezky kouká – tanec, protože se při něm lidi vznáší a plachtění, protože to je tanec ve vzduchu.
Popravdě řečeno, sledování plachtění je trochu podobný sledování šachovýho turnaje. Na začátku si prohlédnete hráče, respektive piloty a letadla, a pak už všechny informace stačí sledovat na internetu, případně spát a čekat na výsledek. Jenomže kolem létání je uplně jiná atmosféra, než v celém zbytku (nejen sportovního) světa. Žádná šílená rivalita, jednoduše jednou skončí v poli ten, podruhé zas onen, nebo ona, hlavně že je na konci dne se o čem bavit a čemu (komu) se zasmát. Je fajn se dostat k takové skupině lidí a je jedno, jestli jste ve vzduchu, nebo čekáte na zemi.
Ráda pozoruju letadla kroužící v oblacích a sním o tom, že jednou taky poletím. Jednou, až... Už několik let se vždycky našlo nějaký až, který se mi pořád nedaří splnit.
Tak jsem alespoň zase vyrazila fotit na další závody, tentokrát na Plachtařské mistrovství do Vysokýho Mýta, abych si užila válení ve voňavý posekaný trávě. Abych cítila vítr od vrtulí Zlínů, Čmeláků a Cessen, který vynáší do oblak jednoho větroně za druhým a s řevem hodným traktoru se zas vrací pro další. Abych mohla hodiny čekat na letišti, až se zas vrátí zpátky a konečně bude co fotit. Abych se mohla bosa prohánět se psem po přistávací ploše, pomáhat tlačit letadla, seznamovat se s lidma, mazlit se s místní kočkou, péct bábovku s pudinkem, sledovat západ slunce a vycházející hvězdy. Spát na gauči, co pamatuje nejspíš ještě první letecký pokusy bratrů Mongolfiérů, mít polštář pod křídlem od modelu dvojplošníku. Vidět, jak se celý letiště probouzí do novýho dne, jak se všichni natěšeně řadí do fronty a čekají, až budou moct najet na start, kde je diriguje rozespalej Sokolík s hrnkem nedopitýho čaje v ruce...
Bylo to 24 hodin pryč z Prahy, pryč z reality, ze který čim dál tim víc chci už napořád zmizet. Uletět.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 5.
Camping Mougas - Saians cca 35 km. Stále pokračuji v cestě podél oceánu do Santiaga a jako obvykle si trochu pobloudím a část cesty si dokonce zopakuji.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 4.
Caminha - Camping Mougas cca 32 km. Překračuji hranice do 20. a posledního státu mojí cesty - Španělska. Camino dnes vede jednou z nejkrásnějších částí při pobřeží Atlantského oceánu.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 3.
Viana do Castelo - Caminha. Oficiálně by to měla být cesta na 28 km. Díky bloudění to ale bylo zřejmě o dost víc...
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 2.
Esposende Marinhas - Viana do Costelo (cca 25 km). Včera jsem se rozhodla, že nebudu trhat kilometrické rekordy a pojedu každý den do 30 km. Času mám dost a chci si cestu víc užít.
Klára Kutačová
Když se vládní představitelé vysmívají vlastním nařízením...
... a všem lidem, kteří je stále dodržují, ať už z vlastního přesvědčení, anebo čistě z obavy z možných sankcí.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP
V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...
Nová odhalení z fakulty: studenti viděli vraha dřív, policie byla v budově víckrát
Premium Masový vrah David K., který v prosinci při střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v...
Na důchodce zaklekli, chalífát neřeší. Němce děsí mdlé reakce jejich politiků
Premium Snímky stovek radikálních islamistů demonstrujících v ulicích severoněmeckého Hamburku, kteří...
Na jednání o míru nepřijdeme, vzkázali Rusové. Švýcaři je ani nezvali
Švýcarsko iniciuje vlastní mírovou konferenci o Ukrajině. S pozváním Ruska na setkání, které se má...
Pavel zkritizoval všechny. Nefér jsou Babišova slova i kampaň SPOLU, míní
Kampaň, která dělá z hnutí ANO zastánce ruských zájmů, je podle prezidenta Petra Pavla stejně nefér...
- Počet článků 283
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1083x
Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.
Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.
A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...
Seznam rubrik
- Lofoty 2016
- Země zaslíbená
- Po stopách Nikdykde
- Neuschwanstein
- Norsko 2013
- Tyrkysová země II.
- Tyrkysová země III
- Ze života s Chrtem v nouzi
- Nessie na výletě
- Jak jsme (ne)bydlely
- Pochod Marodů - Nízké Tatry
- Expedice Absurdistán
- (Sou)žití s fofrklacky
- Šifrovačky s Dogtopusem
- Výlety po ČR
- Skandinávské bloudění 2015
- Tyrkysová země I.
- Nezařazené
- Osobní
- Cesta kolem světa