Nikdy jsem nechápala, co lidi vede k tomu, že sledují sport v televizi a vlastně ani ty, co se vydávali na stadiony a sportoviště... A nakonec jsem se i já stala fanykou a samozřejmě jsem si vybrala sport, který se vlastně reálně vůbec sledovat nedá.
Nikdy jsem nebyla sportovní fanoušek, spíš naopak... V roce 1998 mě sestra vytáhla v nehoráznou raní dobu z postele, a že prý jdeme koukat na hokej. Naštěstí měla dost rozumu na to, aby si s sebou vzala peřinu, takže zatímco ona fascinovaně hypnotizovala těžkooděnce na bruslích, já se zavrtala do peřin, a když 3/4 republiky řvalo „GÓOOOOL“ já spokojeně spala pod konferenčním stolkem a bylo mi to uplně jedno.
O pár let později jsme s holkama z gymplu sem tam sledovaly, jak se kluci okopávaj při fotbale, nebo jak si podráží nohy hokejkou, když se snaží ukořistit děravej plastovej míček, ale přiznejme si to na rovinu, nebylo to kvůli sportu, ale kvůli tomu, že polovina z nich neměla na sobě trička.
A aby toho nebylo málo, tak ve sportovně založené rodině svého expřítele jsem si vždycky připadala, jako největší ignorant a dodnes netuším, jak se jmenuje ten divnej kulečník, kde se hraje se spoustou červených koulí, na který jsme koukali.
Ale nakonec jsem si i já zamilovala dva sporty, na které se hezky kouká – tanec, protože se při něm lidi vznáší a plachtění, protože to je tanec ve vzduchu.
Popravdě řečeno, sledování plachtění je trochu podobný sledování šachovýho turnaje. Na začátku si prohlédnete hráče, respektive piloty a letadla, a pak už všechny informace stačí sledovat na internetu, případně spát a čekat na výsledek. Jenomže kolem létání je uplně jiná atmosféra, než v celém zbytku (nejen sportovního) světa. Žádná šílená rivalita, jednoduše jednou skončí v poli ten, podruhé zas onen, nebo ona, hlavně že je na konci dne se o čem bavit a čemu (komu) se zasmát. Je fajn se dostat k takové skupině lidí a je jedno, jestli jste ve vzduchu, nebo čekáte na zemi.
Ráda pozoruju letadla kroužící v oblacích a sním o tom, že jednou taky poletím. Jednou, až... Už několik let se vždycky našlo nějaký až, který se mi pořád nedaří splnit.
Tak jsem alespoň zase vyrazila fotit na další závody, tentokrát na Plachtařské mistrovství do Vysokýho Mýta, abych si užila válení ve voňavý posekaný trávě. Abych cítila vítr od vrtulí Zlínů, Čmeláků a Cessen, který vynáší do oblak jednoho větroně za druhým a s řevem hodným traktoru se zas vrací pro další. Abych mohla hodiny čekat na letišti, až se zas vrátí zpátky a konečně bude co fotit. Abych se mohla bosa prohánět se psem po přistávací ploše, pomáhat tlačit letadla, seznamovat se s lidma, mazlit se s místní kočkou, péct bábovku s pudinkem, sledovat západ slunce a vycházející hvězdy. Spát na gauči, co pamatuje nejspíš ještě první letecký pokusy bratrů Mongolfiérů, mít polštář pod křídlem od modelu dvojplošníku. Vidět, jak se celý letiště probouzí do novýho dne, jak se všichni natěšeně řadí do fronty a čekají, až budou moct najet na start, kde je diriguje rozespalej Sokolík s hrnkem nedopitýho čaje v ruce...
Bylo to 24 hodin pryč z Prahy, pryč z reality, ze který čim dál tim víc chci už napořád zmizet. Uletět.
Více fotek na mém fotoprofilu: tady a tady
