Kvantum předodjezdové i popříletové byrokracie, 16 dní v naprosto nepředvídatelné zemi, denně kolabující plány a občas i účastníci "expedice"...
3 holky + 3 kluci = naše banda cestovatelských bláznů, víc než půlroční přípravy a spousta plánů na to, co chceme během těch 16ti srpnových dnů vidět.
Od ledna, kdy jsme koupili letenky (zpáteční za 4000, kdo by odolal?), všichni vzorně vyhledáváme a mezi sebu si přeposíláme informace, zařizujeme zvací dopisy potřebné k vydání víza, s pravidelnou nepravidelností se scházíme a studujeme mapy, průvodce a cestopisy a pomalu, ale jistě dáváme dohromady kompletní plán cesty, jež zahrnuje nejzajímavější místa Uzbekistánu. Start a cíl je jasný - Taškent, zbytek je jen na nás. Pevně věříme, že se nám podaří přeletět, co nejbíž k vyschlému Aralu a odtud po zemi pokračovat do Chivy, Buchary, Nuráty a Samarkandu a jako třešničku na dortu, že si dáme několik dní v horách. Plán je to krásný a daří se nám ho plnit asi tak do chvíle, než vystoupíme z letadla na Taškentském letišti...
Pak už následuje jen řada větších, či menších improvizací, kdy si připadáme jako na houpačce. Dlouhodobé plány jsme vzdali, tak se bortí i ty krátkodobé, ubíjí nás vedro a občas i lidská blbost. Zjišťujeme, že nic z toho, co jsme o téhle zemi četli neodpovídá tomu, jak to tu vypadá. (Kdo a odkud ty cestopisy píše?) Po několika dnech přecházíme do úsporného myšlenkového režimu, kdy začínáme řešit jen základní existenciální věci - spaní, vodu, jídlo, teplotu a zdravotní obtíže. V tomto módu setrváme až do uplného koce a na živu se udržujeme našim oblíbeným zaklínadlem: "Příští rok jedeme na Mácháč." A pak se to vždycky zhoupne, všechno začne jít skvěle, až se začínáme bát co, nebo kdo se posere tentokrát.
Ale ať už se dělo cokoliv, vždycky jsme si nějak poradili, nebo nám někdo poradil a my tak viděli téměř všechno, za čím jsme přijeli a vlastně i něco navíc. Naučili jsme se zas radovat z pro nás doma běžných věcí, smířili se s tím, že v Uzbekistánu nikdo nikam nespěchá, hodiny jsou okrasnou záležitostí a zřejmě nic nemá pevný řád a cenu, a přes to se dá spoustu věcí v klidu zvládnout. Spali jsme v luxusním hotelu, staré nemocnici i rozestavěné zahmyzené budově, potkali překvapivé druhy lidí a dozvěděli se víc o těch, se kterými jsme sem přijeli, ochutnali jsme místní stravu, nafotili stovky fotek, přejeli jsme poušť, míjeli bavlníková a rýžová pole a začli se těšit domů...
Dojeli jsme živí, převážně i zdraví a já můžu zatím říct jen to, co už během naší cesty řekla Jíťa: "Uzbekistán je rozhodně země, co stojí za vidění. Jednou. V zimě." A pro slabší povahy přidám Pavlovo úspornější shrnutí: "Nejezděte tam!"
A pro ty, co mají výdrž mě číst budu rozepisovat po jednotlivých dnech...
