Camping Mougas - Saians cca 35 km. Stále pokračuji v cestě podél oceánu do Santiaga a jako obvykle si trochu pobloudím a část cesty si dokonce zopakuji.
6. srpna 2017
Před 6 zvoní budík. Rychle se ve tmě oblékám do dlouhých kalhot a košile, venku je dost nezvyklá zima, jdu si v naprosté tmě vyčistit zuby, abych při absentujících dveřích do koupelny nevzbudila světlem celý pokoj a pádím připravit snídani. Prádelna k tomu není zrovna uzpůsobená, takže alespoň na pračku se sušičkou rozložím vlajku a na ní opatrně poskládám nutellové sendviče. Budeme se muset obejít bez čaje, ten nemáme jak uvařit, leda ho přikusovat jako salát.
Když dosnídáme, je venku pořád ještě tma. J odchází a já si ještě dávám chvíli na čas do východu slunce. Jet v úplně tmě se trochu bojím a jediné světlo, které mám, je čelovka. A nejsem sebevrah.. Sraz si domlouváme v Saians na pláži. Na mapě jsme totiž nenašli ani albergue, která by tam ovšem měla dle mého průvodce být, ale nenajdeme ani kostel. Zato pláže tam mají 3.
V 7 začnu nakládat kolo a kolem půl 8 spolu s vycházejícím sluncem vyjíždím. Cesta vede opět po krásné cyklostezce na pobřeží. Hodně tím pádem zastavuji, abych se pokochala a udělala nějaké fotky. Sjíždím dolů z kopce a mířím do Baiony, kde narazím na infocentrum. Otevírá v 10 a je teprve 8:45. Před ním je značka, u které je napsáno, že tato část pobřežní cesty se začala značit loni 16. srpna. Zřejmě to ale zatím nestihli dokončit, protože žádnou další značku najít nemůžu.
Místo nich jedu hledat kostely, že snad u některého z nich bude značení a zároveň, že by tam mohli mít razítko. Kostely najdu tři, razítko nemají ani v jednom a značení taky ne.
Co se dá dělat, vracím se k pobřeží a na cestu do Ramallosy, kde je most přes řeku. Pokud nebude značka ani tam, tak už to bude hodně divné. Na mostě potkávám portugalského poutníka a dvě japonské poutnice, kterým místní pán radí, jak najít ubytovnu ve Freixu. Tu já najít nechci, tak se ptám na cestu do Saians. Prý pořád při oceánu.. Přiznávám, že to jsem tušila, ale ráda bych potkala alespoň nějaké značky. Jen tak. Pro dobrý pocit.(A navíc - zpětně dohledáno - podle mapy oficiální cesta podél pobřeží v téhle části nevede.)
Přejíždím most a držím se tak moc na pobřeží, jak to jen s kolem a zákazy vjezdu jde. Na mapě mám zaznačené infocentrum, které ale nenajdu. Dneska s razítky asi bude dost veliký problém.
Nacházím kostel v šíleně prudkém kopci v Nigránu. Razítko nemají. Od kostela nahoru na cyklostezku kolu musím tlačit, protože sklon kopce mi nedovoluje nic jiného.
Konečně jsem zas na cestě, tedy ne na té značené, ale vedoucí k Saiansu. Házím do mapy infocentrum a najednou na mě vykoukne kostel, který jsme včera nemohli najít. A jmenuje se stejně jako albergue, které hledáme. To mi dává jistou naději, že mířím správným směrem.
Naivně se opět domnívám, že jsem už dávno někde předjela J, takže mě dost překvapí, když ho vidím na stezce před sebou. Sbírám poslední zbytky sil, abych ho dojela a mohli jsme se domluvit na dalším postupu. Domlouváme se, že se sejdeme u kostela, který se najednou objevil i na jeho mapě. Asi jsme ráno oba trpěli nějakou selektivní sakrální slepotou, jinak si to neumim vysvětlit.
Po rovince se pak rozjíždím směrem k městu, ale ke kostelu mě čeká další šílený kopec. V jeho polovině opět narazím na ostružiny. V domnění, že mám času dost, zastavuji a jdu se pást. Po 5 minutách mě dobíhá sprinter J, strašně se mi směje a nakonec je to on, kdo čeká na mě před zavřeným kostelem. Při bližším zkoumání okolí najdeme kavárnu, též zavřenou a v útrobách téhož domu se ukrývá i námi hledaná ubytovna. Ani u ní ovšem nemáme to štěstí, že by byla otevřená. Sedáme si na lavičku do stínu a vymýšlíme, co dál. Jako jediná varianta se jeví, že budeme muset pokračovat až do Viga, což se nám zrovna moc nechce.
V tu chvíli přichází paní odemknout kostel. Hned se jí vyrazíme zeptat, jestli by nám poradila, jak s ubytovnou. Ubytovna tu prý je, ale klíče nejsou. Taky není moc oboustranná jazyková vybavenost, ale nakonec sežene paní, která má manžela Ira a ta nám zvládne překládat do angličtiny. Klíče od ubytovny prý budou po mši. Skvělé!
Jdeme tedy na mši. Sedáme si do poslední řady a já čekám, co se bude dít a jak moc rozdílné to bude od mší v Jižní Americe. Vzhledem k tomu, že stále netuším, co kdy při mši dělat, snažím se „opisovat“ od ostatních a zároveň moc nezívat. Chce se mi strašně spát.
Po mši k nám přijde naše překladatelka a za pár minut dorazí další dáma i s klíči od ubytovny. Platíme 8E na osobu a dostaneme pokyn, že klíče máme ráno hodit do schránky. Paráda. Ubytovna je uplně nová, lůžkoviny jsou krom jedné postele ještě zavařené v igelitu. Shazuji batohy a rozhodnu se, že s prázdným kolem pojedu zpět do Nigránu k informacím pro razítko. Kdybych si teď sedla/lehla, tak už se tam nedokopu. A cestou, že nakoupím jídlo na zítra. Sraz si dáváme odpoledne na pláži, jak jsme původně plánovali.
S sebou si tak beru jen plavky a vyjíždím k hlavní silnici Tam na lékárně vidím ceduli, kde je zaznačené Camino, takže alespoň budu zítra vědět, kudy dál. Pak už si dávám skvělý sjezd po silnici 5 km do Nigranu na pláž, (fakt se netěším, až to budu šlapat zas nahoru), kde přijedu k zavřeným informacím. Samozřejmě, že jsem přijela přesně na začátek dvouhodinové přestávky. Takže je čas vyrazit hledat obchod. Objíždím celé město ke každému na mapě značenému supermarketu a všechny jsou zavřené. Nakonec dojedu až k mostu do Ramallosy, ale ani tam nic nenajdu. Sakra.
Vracím se na pláž, sednu si do stínu za infocentrum a čekám. Ve 4 přijde paní, bouchne mi trazítko do Credencialu a já se vracím zpět do Saiansu. Když jsem jela nahoru prvně, tak jsem u kostela viděla malý krámek, snad bude mít pořád otevřeno. Vytlačit do příkrého kopce prázdné kolo jde o něco lépe. Krámek opravdu otevřený je, sortiment ale moc široký nemají.
Nakonec koupím dvě bagety, salám a sýr a pár banánů, čím vykoupím polovinu obchodu a vracím se zpět. Nejdřív nahoru do kopce a pak zas klikatými uličkami dolů na pláž. Odkládám kolo, převlékám se do plavek a jdu vyzkoušet vodu. Je špinavá a studená, takže po kotníky a zas ven. Lehám si na studený písek ve stínu a chvíli relaxuju, a když mě to přestane bavit, zanechávám J za sebou a vracím se k ubytovně. Zase mě předejde u ostružin.
Zpět v ubytovně už na nás čekají dvě Chorvatky, které taky nemají nic k jídlu, takže se vrážejí po něčem poohlédnout. My si dělíme zásoby, které jsem nakoupila a jdeme do otevřené kavárny nad námi koupit si alespoň něco studeného k pití. Sedám si pak ven na schody a pozoruji západ slunce a jakmile je venku tma, tak i obří měsíc.
Pak se s J loučíme, protože předpokládáme, že další dny už se potkávat nebudeme. Od Redondelly, kde se spojuje několik dalších cest už je nespočet ubytoven a šance, že se budeme dál potkávat se blíží spíše nule. Měníme si na sebe kontakty a jdeme spát. Já se ještě před spaním bavím s Chorvatkami. Jsou to sestřenice, je jim přes 50 a denně chodí kolem 15 kilometrů. Přemýšlí o tom, že půjdou z Redondelly variantu Espiritual, která je, co se týká terénu dost náročná. Prý jen kameny, voda a víra. Já o ní chvíli taky uvažovala, ale to bych nesměla s sebou mít kolo. J z druhé strany místnosti mručí něco o tom, že už jsem ho měla dávno svrhnout ze skály do oceánu. Možná měl nějakou předtuchu věcí příštích. Ale o tom zase zítra...
