Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 1.

Konečně vyrážím na Svatojakubskou cestu. Nebo už jsem na ní možná vyrazila v lednu a jen to vzala oklikou přes Jižní a Severní Ameriku a Jihovýchodní Asii? Těžko říct. Ale dnes odjíždím z Porta sněrem k Santiágu...

2. srpna 2017

S ranním budíčkem moc nespěchám, z postele se hrabu až po 8. K snídani si dávám totéž, co den před tím. Čerstvému křupavému pečivu teď asi budu dávat několik dní přednost před čímkoliv jiným. Pak už není důvod se nadále zdržovat, vracím klíče od pokoje, snáším dolů kolo a ověšená batohy ze všech stran se přemisťuji na Trindade odkud se tramvají chystám dojet do Póvoa de Varzim a násedně pokračovat 40 km po Caminu do Viana do Castelo, kde by měla být poutnická ubytovna pro 60 lidí. To mi dodává naději, že bych se tam i mohla vejít.

Na zastávce mi dobrá duše z místního dopravního podnku poradí, že kolo vůbec nemusím balit do tašky. Výborně. Tramvaj navíc přijede do 5 minut. Zatím vše vychází dost dobře. Kolo odložím na k tomu určené místo a sedám si na sedačku kousek od něj. Přisedá si ke mně sympatická paní, a i když nemluvíme nějak moc společným jazykem, tak minimálně to, že ona už Camino v tomto směru šla a moc se jí to líbilo, vyrozumím. Když vystupuje, loučí se se mnou větou: „Buen Camino.“ Tahle věta teď bude zřejmě nejčastější slyšenou i vyřčenou větou následujících cca 14 dnů.

Jak se tramvaj postupně celá zaplnila, tak se zase začala vylidňovat a na konečné v Póvoa de Varzim nás vystupuje jen pár. Kolo opírám o čekací budku, abych na něj mohla po dlouhé době opět pověsit dva batohy s věcmi, stan a ješě k tomu nějak nacpat tašku na kolo. Vzhledem k tomu, že tu je málo prostoru a kolo dělá všechno možné, než to, že by stabilně stálo opřené o stojánek/čekací budku, je docela dlouhý boj na něj vše naložit. Nakonec mě to zdrží skoro o půl hodny, Doufám, že s postupující cestou se to bude zrychlovat. Ještě na závěr pod gumicuk na horním nosič házím lahev s vodou. Lepší držák nemám, a když to fungovalo v Barmě, bude to fungovat i tady.

Je 11 a já konečně vyrážím na další cestu. Chvíli si zase připadám, jako kdybych na naloženém kole v životě neseděla. Naštěstí je tu kousek rovinka a kolem nikde nikdo, takže můžu v klidu vše natrénovat a do města už vjíždím poměrně rovně. Problém je, že nikde nevidím značku. Žluté šipky, které by měly značit celou trasu jsem včera potkávala různě v Portu, ale tady nic. Dojdu k závěru, že by nějaká mohla být u kostela, takže vyrazím k němu.

A je tu, první šipka, druhá, třetí, čtv… Vidím dobře? Před obchodem stojí 4 kola ještě snad menší a o to víc naloženější, než je Dobby. Nedá mi to a zastavím. Díky tomu se seznámím s rodinou z Kanady, která si koupila skládací kola v bazaru, batohy a brašny asi na bleším trhu a už 8 let s nimi cestuje po světě. Do Santiága dorazili už před asi týdnem a teď jedou směrem na Porto. No nakonec se zapovídáme asi na hodinu. Jestli to takhle půjde dál, tak ani do toho Santiága nestihnu dojet před tím, než budu muset odletět domů. Ale jsou moc hodní a poradí mi, kde sjet z Camina na silnici. Vůbec prý nemám zajíždět do lesa, protože by to byla sebevražda. Zbytek cesty až do Santiága už pak prý byl více méně v pohodě. Kam se nedá dostat, tam se to dá v klidu objet. Děkuji jim za rady, ještě si uděláme společnou fotku a loučíme se.

Cesta dál je složená z kočičích hlav. Pro pěší je to asi dobré, pro moje pseudokolo již nikoliv, takže mám pocit, že mi za chvíli upadne zadek. Po 2 km dojdu k závěru, že se tak již stalo. Konečně se ale dostávám do blízkosti oceánu! Na dřevěný chodník, po kterém Camino vede se ale s kolem pochopitelně nesmí, také si jen udělám první oceánskou fotku s Dobbym a omušlenou sítí a dál pokračuji po silnici a snažím se mít správnou cestu na dohled.

To nakonec ale tak úplně nevyjde a silnice mě zavede mezi obří skleníky. Nevidím už ani oceán a jedu rovnou za nosem a pořád doufám, že se blížím zpět k vodě a Caminu. Naštěstí jsem úspěšná, ale co se mi při tom honí hlavou, to radši nebudu ani publikovat. Jak jsem se nebála v Barmě, tak tady sama mezi obřími skleníky mám najednou pořád strašně divný pocit.

Naštěstí se mi nic nestane a konečně zas najedu na správnou cestu. Alespoň na chvíli. Dojíždím totiž před les a dbalá rad zkušenějších se vracím na silnici. Les tak objedu, ale najedu ve finále do něčeho mnohem horšího. Jemný hluboký písek. Po asi půl metru se kolo zasekne, já ho poměrně elegantně opustím jedním směrem, uložím ho na batoh, ve kterém není počítač a přemýšlím, co teď. Písčitý úsek má tak 200 – 300 metrů. To není mnoho a než hledat objížďku, rozhodnu se kolo tím protlačit s mírným nadnášením (má přes 20 kg, takže na zádech ho neodnesu).

Po pár minutách a asi tak 10 utlačených metrech mě předjíždí 5 borců na horských kolech. Všichni oblečení v závodnických dresech, na nosiči malé batůžky, do kterých se jim musí vejít tak maximálně lahev s vodou a náhradní trenky. Trochu jim v tu chvíli závidím. Nečekám ovšem, že na konci písčitého terénu všichni zastaví, jeden ke mně doběhne, aby mi pomohl odtlačit kolo „Uf, proč je to tak těžké?!“, druhý padne na kolena do písku a klaní se s výkřiky: „Madona mia, Madona mia!“ a ostatní mě tleskáním povzbuzují. Vybuchuju smíchy a spolu s tím odvážlivcem kolo dotlačíme až k nim. Všichni si pak jdou zkusit na výzvu pomocníka potěžkat moje kolo, všichni dají hlasitě najevo, že to je teda něco, a pak opět usedají na svá kola, popřejeme si Buen Camino a zatímco oni mizí rychlostí blesku za zatáčkou, já si jdu chvíli odpočinout ve stínu před kostelem. Kolo tam nechám odložené a jdu si dovnitř pro razítko do Credencialu.

Druhé razítko seženu v kostele v Esposende. Líbí se mi kachličková kostelní výzdoba a fotím si Credencial s prvními razítky. Po chvíli odpočinku se vracím ke kolu a zjistím, že mi upadlo víčko z lahve na pití. Voda naštěstí vytekla na tašku na kolo, po které stekla pryč, takže vše pod ní zůstalo suché, ale já nemám co pít. Vyrážím tedy sehnat nějaký obchod. Rovnou si tam koupím i svačinu. Vzhledem k tomu, že mám před sebou ještě cca 20 km, sednu si pod strom, že se naobědvám. Po jídle mi ovšem dojde, že jsem v kostele nechala svůj Credencial. Tak snad tam ještě bude, vracím se pár km zpět.

Uf. Je tu, vyrážím zas dál. Míjím odbočku na Albergue a rozhodnu se, že si i tam dojedu pro razítko. Albergue je hezký malý kamenný domeček, kolem něj zahrada a vedle nějaké sportoviště. Vypadá to tu moc hezky. Jdu dovnitř, ale nakonec ne pro razítko, rovnou se ptám, jestli ještě nemají jednu postel, případně místo na stan. Už je docela pozdě (skoro 5 odpoledne) a navíc proč se honit? Je to pouť, ne závod…

Mám štěstí, mají ještě několik volných postelí. V horním patře albergue jsou dvě místnosti s palandami, recepce a jídelna, Z jídelny se jde dolů po schodech do sprch, kuchyně a chodby, kam mi dovolí uložit si kolo, kdyby náhodou v noci pršelo.

Odkládám tedy Dobbyho do chodby a boty na schody. Tady už je jich pěkná řádka. Evidentně nejoblíbenější poutnickou obuví jsou boty Salomon. Netuším proč a jen přemýšlím, kolik lidí asi ráno odejde v cizích botách. Já mám ovšem jistou, že mě se to nestane. Sandály tu nikdo jiný nemá.

Vystojím si frontu na sprchu, která je krásně teplá Takový luxus jsem snad ani na cestě nečekala a po ní se jdu ještě na chvíli projít po okolí. Je tu krásně.

Když se trochu vylidní i kuchyňka, jdu si uvařit čaj a namazat chleba se sýrem. S jídlem si pak sedám ven na schody a užívám si klidu kolem. Někteří poutníci posedávají kolem ve skupinkách, další sami. Nějak nemám ani odvahu a asi ani chuť někoho oslovovat, tak jen nabídnu hrnec jasmínového čaje těm, co jsou právě v kuchyňce a po další chvíli odpočinku na trávě se jdu uložit do postele.

Albergue se nakonec docela zalidní, někteří dostanou i přidělené matrace do jídelny. Já se šplhán na svoji palandu. S mikinou pod hlavou zabalená do spacáku usínám téměř obratem. Budík mám nastavený na 7.