Tak jsem si říkala, čím opět ,,potěším,, čtenáře ze života mých Smradů a vida-nastal náš první školkový den a námětů bylo hnedle několik.
Vzpoměla jsem si na své dny ve školce a tak jsem o tom vyprávěla mému synovi, který se ve čtvrtek chystal na sůj velký první krok do života. Nesnášela jsem paní učitelku Miládku, dneska si říkám- panebože, co to bylo za fúrii! Učitelka postaršího věku, která nejspíše nikdy neměla děti ani muže, protože byla neustále přísná a protivná jak veš. Vzpoměla jsem si taky na paní ředitelku- žena, která začala pracovat ve školce jako kuchařka, se během čtvrt roku vypracovala na paní šéfovou. Vzpoměla jsem si taky na zubní kartáčky- tehdy moje máti dělala v drogerii a zubní kartáčky pro děti byly nedostatkovým zbožím. Takže když přišli, na prodejnu se ani nedostali, šly hned do školky, kde jsem pak obědy měla zdarma. Vzpoměla jsem si na odporné teplé mléko, na kterém vždy plaval škraloup velikosti volského oka. Až když jsem paní učitelku- vlastně soudružku, v mém podání ,,soušku,, - pozvracela, přestali mi ten hnus nutit.
Dnes je ve školce všechno jinak- jednak jsme čekali dva roky, než nám našeho Smraďocha do školky vůbec vzali, jelikož měli neustále takový nával, až to bylo k nevíře a musím podotknout, že malý v té školce měl být už před narozením, protože co ten doma vyváděl... Mé nervy, mé nervy!!! Děti nemusí po obědě spát- měla jsem z toho panickou hrůzu, protože Smrad první není zvyklý spát po obědě už asi dva roky, ale nakonec byl s tím smířen a odpoledne mi pak sdělil, že velice rád si lehnul a přibíral na špek. Děti nemusí jíst, to, co nechtějí- což je taky fajn. Syn nesnáší kompoty. Tak nevím, jestli bych si za ty prachy, co za školku budeme platit, neměla vždy pro ten kompot přijít s jídlonosičem a dojet ho doma.
Syn je údajně velmi citlivý a chytrý hoch. Pravda. Myslela jsem, že ho zmlátím hned první den, jelikož udělal divadlo v koupelně, kde si děti měli do svých kelímků odložit zubní pastu a kartáček. Smrad začal vřískat, že absolutně netuší, jak má ten kelímek otočit- byl dnem vzhůru.
Nakonec se mu ve školce líbí a odmítá odcházet domů. Jiné děti ječí radostí, když si pro ně páni rodičové přijdou, to naše by tam rádo nocovalo.
A já? Já než obleču Smrada menšího, sebe a nachystám věci pro Smrada většího, než slezu z kopce a pak zase do třiceti kilometrového kopce, následně musím vynést kočár do asi dvaceti schodů-tam už se mi rosí čelo, potom převlíct a zavést Smrada do třídy, a pak všechno hezky absolvovat zpět a to už jsem spocená až na ... No, Vy víte kde. Ostatně při takovém fofru jsem doteď nejspíše spocená nikdy nebyla. Doma natáhnu nohy, dám kafe a ejhle- takový klid. Nikdo do mě neustále nehučí.
Jedno dítě, žádné dítě.
