Rok 2012. Rozpadla se vláda. Kníže Karel se vrací na svá panství, kde stráví stáří pohledem na hladinu orlické přehrady. Kalousek se na stará kolena vrhne na zápolení ve volném stylu. Nečas hubne. Střih. Uběhne nějaký čas. Páté předčasné volby v řadě vyhrají a novou vládu sestaví Babiš a Bakala. Ti vysvobodí z kobky na Mírově Víta Bártu a jmenují ho ministrem všeho. Na Pražském hradě si s ním potřese rukou prezident Okamura. Píše se rok 2018.
Politika mě nebaví. A nebaví mě o ní psát. Raději píšu o jiných (rozuměj zajímavějších) věcech. Ani článek, který teď píšu a vy ho možná čtete, o politice není, i když první odstavec možná říká něco jiného. Je o Radku Johnovi, o smutné postavě smutného příběhu, zvaného vzestup a pád strany Věci veřejné.
Radek John včera na schůzi grémia Věcí veřejných podle médií nejprve prohlásil, že je unaven a že pokud to bude přáním spolustraníků, dá svoji předsednickou funkci k dispozici. Později označil tuto zprávu za totální nesmysl, den pak završil výzvou ministrům Věcí veřejných ke složení ministerských funkcí. Mělo to a má jediný kaz na kráse. Ministři Věcí veřejných řekli Johnovi NE. Fraška pokračuje. Opona ne a ne spadnout. Proč taky. Diváci ještě nezívají.
Jeden z hlavních představitelů na scéně Radek John v mnohém připomíná smutného klauna Jean-Baptiste Gasparda Deburau. Je tragikomickou postavou českého Théâtre des Funambules (volně lze přeložit jako české politické scény), které nesídlí na Boulevard du crime, ale ve Sněmovní ulici. Je šéfem strany, které šéfuje někdo jiný. Šéfem strany, která se snaží především obyčejným lidem (nemohl jsem odolat, spojení "obyčejní lidé" je tak šílené, až je krásné - nikdo "obyčejné lidi" nezná, nikdo je nikdy nikde neviděl, ale oslovují je hlasitě všichni, ti nalevo i ti napravo) namluvit, že stát není nic jiného než firma. A firma musí generovat zisky nebo alespoň nebýt ve ztrátě.
John je ústy této strany, hlava je jinde, na krku Víta Bárty. Radek John se stal hlásnou troubou někoho a něčeho, čemu možná ani on sám nevěří (dnes už nevěří), ale co ho semlelo tak, že zůstává stát na místě, namísto aby hodil předsedování-nepředsedování strany Bártovi pod nohy, sebral se a šel dělat to, co vždycky uměl a umí. Psát.
Ano, psaní a novinařina. Radek John patřil v osmdesátých letech 20. století k nejčtenějším českým spisovatelů, jeho příběh z prostředí drogové závislosti Mememto byl na svou dobu v určitém ohledu přelomový svojí otevřeností. Velké jméno si Radek John udělal i na televizní obrazovce, pro televizi Nova připravoval s Josefem Klímou dlouhá léta jeden z nejsledovanějších publicistických pořadů vůbec – investigativní žurnalistika, kterou týden co týden přinášel pořad Na vlastní oči, patřila v novinářské branži k tomu nejlepšímu, co česká novinařina v posledních dvaceti letech dokázala vytvořit.
Kdo ví, co Johnovi zatemnilo v roce 2010 mozek, že se rozhodl vstoupit do politiky. Možná si myslel, že bude umět chodit po tenkém ledě s politickými "dinosaury", a přitom neuklouzne, je s podivem, že coby investigativec nerozeznal včas "potenciál" strany ABL (pardon, Věcí veřejných). Nebo byly a jsou Johnovým hnacím motorem přebujelé politické ambice a mužská ješitnost?
Nevím, do člověka na dálku nevidím. Ale jedno se mi jeví jako jasné a nevyhnutelné - dřív nebo později (a vypadá to zcela určitě na to dřív) Radek John politiku opustí. Co bych mu přál? Pevný stůl, dostatek času a polibek múzy. Bylo by skvělé, kdyby se vrátil k tomu, co umí nejlépe – ke psaní. Jeho knihy by si určitě našly čtenářů dostatek.
Psát bude mít rozhodně o čem.
