Tolerance, užitečná nebo sebevražedná?

S rozumnou dávkou tolerance se žije snadněji. Je to ale pouze můj názor, který nikomu nevnucuji. Tak do mě.

Často slyšíme, že jsme málo tolerantní, že více tolerance by prospělo všeobecnému soužití.  S tím se dá souhlasit. Dá se ale souhlasit s tím, že příliš mnoho tolerance může být dusící, někdy i sebevražedné?

 Vrozený pud sebezáchovy vyvolává okamžité netolerantní reakce. Tolerance tedy není vrozená, musí se učit. Vzájemná tolerance je užitečná, tolerování ideologie, která má za cíl mě zotročit nebo vyhladit je sebevražedné.

 Je tedy nutné se naučit rozlišovat. Poznat co je užitečné pro mě i ostatní a co mně škodí.

 Ke komu se obrátit o radu a vzor? K církvím, ty nemají zrovna dobrou historii v tolerantnosti. K univerzitám, těm údajným baštám kritického myšlení? Mnohé jsou poslední dobou spíše známé svým netolerantním postojem k myšlení odlišnému od oficiálního kurzu. K médiím, nezávislý tisk již prakticky neexistuje a kyberprostor je plný nenávistných útoků za jen trochu odlišný názor.

 Filozofie dává určitý návod. Karl Popper popsal zdánlivý paradox tolerance takto: „Paradox spočívá v tom, že společnost, která je bez limitů tolerantní, bude vždy zničena nebo ovládnuta netolerantními. Proto by každá společnost, která chce zůstat tolerantní, měla mít základní právo netolerovat netolerantní.“ Řekl bych, že totéž platí pro jednotlivce.

 Teď již zbývá rozeznat kdo nebo co je vůči nám intolerantní. Tady pomůže opět filozofie a selský rozum. Co je tolerance? Schopnost a ochota snášet názory, chování, působení, které nám není vlastní, které nás omezuje, které nám může být nepříjemné, ale ne již to, které nám ubližuje.

 Mnoho minoritních názorů nás v počátku ani neomezuje, ani nám neubližuje, některé ani nerozeznáme, nebo vůbec nezaznamenáme. Pak přichází ke slovu to, co já nazývám militantní tolerance. To není protimluv. Stojí za povšimnutí, jak často se mluvčí různých skupin ohání tolerancí a vzápětí každého, kdo mu oponuje, nazývá fašistou, kterého by patřilo zavřít, když ne (s trochou nadsázky) rovnou zastřelit. Neuplyne dlouhá doba a mlčenlivá většina, kterou věc dříve nezajímala by promluvila. Věci ale mezitím došly tak daleko, že nadále mlčí, tentokrát ze strachu z veřejné šikany. Proto je nutné co nejurputněji chránit svobodu slova. To, že ji hájíme i pro ostatní, neznamená, že jim dáváme právo nám jí upírat. Ti, kteří nám chtějí svobodu projevu upírat nebo ji omezovat by nám totiž velmi brzo začali diktovat i to co si smíme myslet.

P.s.

 Neplést si toleranci s vrozenou nebo vynucenou poslušností.