Bylo hezké se bát.

Když jsem byl malý, nebyla televize a internet byl něčí sen. Byl ovšem rozhlas a kdo měl kliku, měl rodiče, kteří předčítali z knih.

 Začínalo to pohádkami. V neděli je v rozhlase četla Růžena Nasková, měla krásný hlas. V sobotu večer mi je na chalupě četla maminka, byly to klasické české pohádky, tedy napůl horory. V té době se říkalo poněkud strašidelné. Dočetla, dala mi pusu, zhasla o odešla. Já se chvilku bál a pak jsem spokojeně usnul. Bál jsem se i o osud hrdinů verneovek, které nám předčítal tatínek. Trochu jsem se bál i když jsem šel v zimě sám do lesa, to ticho bylo strašidelné. Měl jsem sice maličký luk a šípy, byl jsem neohrožený lovec, ale přece jenom… Nejvíc jsem se bál při sobotním čtení na pokračování knihy H.G. Wellse - Neviditelný. Dodnes si pamatuji, že to pokaždé začínalo slovy: „Kdo to byl John Griffin a jak skončil jeho tragický osud.“ V sobotu jsme bývali na chalupě a já jsem musel po skončení relace jít spát. Šel jsem po vrzavých schodech do ložnice v patře, schody byly osvíceny slabou blikající žárovkou a já se bál.

 Bylo to takové bání, na které se hezky vzpomíná. Nehrozilo mi žádné nebezpečí a další lidé o které jsem se bál byli na papíře. Zase se musím bát, o sebe ne na to jsem již příliš starý, ale lidé, o které se bojím jsou až příliš skuteční.