Přijmout syrské sirotky? Když nevíš, použij osvědčenou metodu...a co Andrej Babiš? Je to

slaboch, populista nebo stojí nohama na zemi? Proč se na něj čím dál více a přísněji vztahuje jeden světový zákon? Který? 

Pokud bychom chtěli problém redukovat na "Andrej Babiš je vykuk", tak se budeme točit jako veverky v kotouči. Problém má totiž širší podloží a pouze pokud to se celé pochopí, může se společnost posunout dál. Vůbec si nemyslím, že to celé podloží znám, mohu popsat jen dílek, který pozoruji:

Článek je delší, ale právě rekognoskace terénu a nikoliv zkratkovitý popis může možná pomoci v dalším hledání řešení: 

1) Moc je sladká a sladší než peníze. Je třeba hlídat výhody pro Agrofert, ale moc je opojná i sama o sobě...a nejvíce?...Udělat také něco dobrého a sklízet za to díky. I to dělá dobře nejen Andrejovi Babišovi. Veškeré duchovní nauky upozorňují, že největší připoutaností není připoutanost k negativním pocitům a vlastnostem (mocenskost, agresivita, podvod ve svůj prospěch apod.), ale právě ke krásným emocionálním zážitkům a předtím ještě ke chvále. Proto nevnímám u Andreje Babiše pouze touhu likvidovat konkurenci a zabrat celý svět, ale i potřebu být mesiášem. Poměr motivací si netroufám určit ani zhruba. 

V této souvislosti Andrej Babiš přirozeně cítí pochopitelnou obavu lidí z neřízené migrace...

2) Kdo na něj tlačí z hlediska migrace do takového extrému? Dvě strany: Na jedné straně Tomio Okamura svým politickým podnikáním (dělat to, co přinese peníze). Tomio Okamura, který umí hrát na hraniční notu ještě silněji a mohl by mu při náznaku sluníčkářství sebrat voliče (na jakékoliv úrovni). Na druhé straně němečtí atd. politici, kteří v rámci vnitrostátního chaosu politického i v pojetí hranic vnášejí do prostoru nutnost, aby "tvrdí chlapi" šli do extrému, protože není čeho se chytit.

A tak nepřijmout 50 syrských sirotků je z hlediska praxe skutečně blbost, máme zcela určitě na to je přijmout, postarat se o ně a je i šance, že se integrují (v tak malém počtu a samotné děti). Ale když podáš prst, může být sežraná celá ruka a zároveň to nevytváří hranu vůči chaosu v migrační politické politice Evropy: I když se už řada věcí zlepšila, stále to není v základu vyřešené alespoň na nějaký čas (zejména pro Itálii). Andrej Babiš si věří a když by neuspěl, umí mistrně všechny nařknout z chujství, takže jeho tahy jsou pochopitelné. Byť je třeba jít dál a nesetrvat v tomto patovém stavu. 

Co s tím? 

Popravdě konkrétní jednu zázračnou inspiraci nemám. Pouze dílčí kroky: Učit se nepřijmout ani sirotky není dobré - navíc co s nimi bude? (Myslím ty, kteří jsou skutečně dětmi-sirotky i podle rentgenu a ne pouze předvoj pro slučování rodin). Na ně nelze plně naložit odpovědnost za svůj život (přece jen nějakou podporu potřebují). Navíc porušovat Ženevské konvence, které jsou oporou světa bez zjevného důvodu také není cestou, která by snesla se tím důkladně nezabývat (jednoduchý postoj Andreje Babiše otázky otevírá, nikoliv, že by tento problém šlo jednoduše smést ze stolu tak, jak si možná představuje).Také je třeba vnímat, že integrace muslimských rodin se nedaří a stálo by za pokus integrovat samotné děti. I Dalajláma hovoří o tom, že "Evropa patří Evropanům" , ale zároveň je třeba pomáhat: V místě problému - v dané zemi, ale pokud jsou děti samotné, je to otázka, co je snazší. Ve válečné zóně Sýrie určitě ne (na rozdíl od Afriky, kde už děti by se měly učit zemědělství v rámci svých možností). Na druhou stranu právě tak, jak má svět v současnosti chaos v tom, komu pomáhat (a jak, protože problém častého přesazování dětí z prostředí do prostředí -vznik deprivace- platí i pro uprchlíky) a komu ne, je tato situace s 50 syrskými uprchlíky jen další tlak na nás na všechny, abychom si to v sobě ujasnili. A nejvíce politici západní a jižní Evropy. Ale i naši politici, kteří se i v rámci jedné politické strany (týká se více politických stran) v pohledu na věc liší, což jen ukazuje na stále "živý prostor hledání řešení". Pak nebude muset být nulová pomoc na našem území, ale zároveň se sem nepřestěhuje ani Sýrie a ani hlavně Afrika. Pořád je totiž slyšet i hlasy - i v těchto dnech -"tak když tyto sirotky, tak co Afričany? Kdo určí, co je horší osud? Tyto děti nebo hladovění v Africe?" A jsme zpátky na začátku diskuse: Celá Afrika se sem nenastěhuje a těch hladovějících je tam tolik....

3) Zároveň je to ale tlak na naše pohodlí bezpečnosti. Chceme mít vše přeochráněné, že plýtváme: Je úžasné, že začínají fungovat čím dál více potravinové banky, ale ve světě funguje i to, že ze školních jídelen mohou dostat jídlo bezdomovci či chudí (tj. nasytit naše potřebné lidi)...je mi tak líto, když se vylévá větší část polévky (a kuchařky vaří výborné) a i vyhazuje část jídla. Není to neochota školy, ale přísné směrnice a nedostatek logistiky, která by vyžadovala nějakou finanční podporu (ale zase by se ušetřilo jinde) v přidání na platu kuchařkám, které by po skončení vydávání jídla ve škole ještě rozvezly jídlo dál...nebo minimálně přehodily do nějakých nádob a neziskovky rozvezly...i kdyby se postavily na větším náměstí...Chceme být ochráněni před korupcí (i proto si nesmí nikdo ze školy vzít jídlo domů) plýtváním ve školní jídelně. Možná právem, možná ze zvyku a tak uvádíme svět do nerovnováhy našeho vnitřního neřádu a korupce v našem blahobytu versus hladovění lidí někde jinde na světě. I to působí na vyhrocení některých otázek, protože Vesmír je laskavý a někudy nám to naservírovat musí. 

4) Andrej Babiš je v kleštích globálních (stojí skutečně do jisté míry nohama na zemi), vnitrostátních (Okamura) a i svých vlastních (touha po moci a vděčnosti atd.). Vyřešit se ta situace nedá jedním tahem. Je to spousta povolování na spoustě místech: Od toho, že nebudeme plýtvat potravinami (každý z nás hned) ani půdou na pěstování paliva (otázka globálního a hlavně i našeho zemědělství v řádu let), přes nutnost vyvíjet sofistikovanější logistické systémy (začít se dá také hned, první výsledky by mohly být do roka) až po migrační politiku. V otázce Okamury mají velkou odpovědnost politické strany, aby uměly dobře prezentovat to, že také stojí v migrační politice nohama na zemi (protože to tak až na výjimky je) a na nás občanech je potom to ukazovat bližním. Tím neodmítám modlitbu za Tomia Okamuru, aby mu byla politika vždy službou a ne podnikáním a podle toho si dále vedl a byl plnoprávným partnerem v parlamentu. Velký tlak je na politiky v zahraniční politice, protože ti musí vybojovat zdravý rozum u západních sousedů. U voličů Andreje Babiše je to výzva myslet také na něj: Čím on je pro nás výzvou? Kde máme přidat, aby nehonil své ego a nemusel tak ulpívat na závislosti na pochvale? Má smysl ho plácáním po ramenou vést k závislosti? Kde je hranice srdečné podpory v dobrých věcech v těžkých dobách (potřebují politici) a kde je pochlebování a lebedění si ve vzájemné závislosti?   

5) Někdo by mohl říci "někdy je ale potřeba jednat podle sebe a ne podle politického pole" - tj. nebýt takový "chuj" a prostě ty uprchlíky přijmout. Jsou to sirotci, děti.  Vnímám to podobně, ale kdyby to mělo jen tuto dynamiku, bylo by to fajn, pohodlnější k jasnému pohledu "co dělat - samozřejmě je přijmout." V kontextu nejasnosti, co to je za děti (zda to vůbec jsou děti - někteří lidé v zahraničí se brání i je prověřit), v kontextu rakouských škol, kde samotné děti trvají na učení se podle Koránu (a nejde jen o uprchlíky, ale právě i o další generace z nich odvozených), terorizují spolužáky, učitele (protože opravdu opravdu chtějí žít islám a ne naši kulturu) i celé oblasti,  tak je to komplikovanější. Pokud jde o křesťany (bez ohledu na tento případ) je situace samozřejmě snazší (i integrace, protože návrat do vlasti e u dětí vždy nejistý). Jak moc žijí a i ve školách vyžadují  žití podle Koránu muslimové, kteří vyrostli ze sirotků přijavších do Evropy, to by stálo za prozkoumání! Včetně toho, jak se kde podařilo, aby populačně nepřevýšili (zejména ti, kteří žijí svoji víru docela striktně) populaci původní evropské kultury, protože ty části obcí (obce) potom kolabují v konfliktech. Jak se podařila kde integrace sirotků nebo jak se podařilo jim jen dočasně pomoci a potom je poslat zpět do vlasti k jejich vzdálenějším příbuzným či pěstounům (pak nepředstavují kulturní konfliktní riziko). Problém je totiž např. i s Rusy: Dost často, pokud se sejdou dva ve třídě a jsou problematičtější, naváží se kulturně na sebe a nemají moc zájem se učit český jazyk, vystačí si v uzavřené  skupince. Dá to někdy docela hodně práce je k něčemu přimět. Toto není jen moje pozorování, ale i potvrzení vrchního právníka všech neziskovek integrující cizince. Jako učitelé bychom určitě potřebovali pomoc. Někdy se přijetí povede, ale pokud rodina nespolupracuje a situaci podceňuje (i jazykově) nebo je v rámci široké ruské duše prostě slizovité prostředí rodiny, není to snadné. S muslimy to musí být ještě náročnější. Tím neříkám "nepřijmout tak malý počet sirotků", kteří by se dali hodně rozptýlit do kraje a pravděpodobně integrovat, jen znovuotevírám hlubší problémy integrace nebo i dočasné pomoci, protože samotné neziskovky hlásí docela malé procento blízkovýchodních, kteří jsou ochotni se učit český jazyk...a nenaděláš nic, pokud se nezmění systém pobytu. 

6) Problém je i hlubší, než je politikaření před volbami a také zásadnější, než je zatím ne moc úspěšná integrace: Syrské rodiny tvoří celky a tak i když rodiče zahynuli, širší příbuzní často neztrácejí vazby a tak vytržení takovýchto dětí z jejich světa (tj. i dočasného tábora) přináší kromě pochopitelné touhy po slučování rodin (když vezmu ty, kteří nemají pseudosirotectví jako jízdenku do Evropy). Zároveň izolace takového dítěte v cizí evropském světě také přináší problémy, přestože žije v bezpečí a má co jíst. I s tím je třeba pracovat jak v rámci hostitelských rodin, tak v rámci školy. Na rovinu přiznávám, že s námi o tom nikdo nemluví, ač píšu a volám na všechny strany. K učitelům se přistupuje tak, že se jim věci nařídí a pak když se nedaří, tak případně vysvětlí, že to je blbost od začátku, aby se největší stres sejmul (moje zkušenost). I tento můj článek je volání do těch kruhů, kde to chodí jinam - po kontaktu. 

7) Další velkou neznámou jak pro rodiny, tak pro školy je to, na jak dlouho by tu takoví sirotci byli. Je třeba vědět dopředu: Z toho totiž vyplývá i motivace se učit či neučit česky...a pokud ta motivace nebude, jak se s takovými dětmi domluvíme? Moje zkušenost z frmolu ve škole je, že docela těžce. A v našem systému není zakotveno také, že když se nebude učit, může být vyhoštěn, může prostě přežívat a  jeho duše zeslizovatět. Tím nechci zavírat tuto možnost, jen je třeba mluvit i o takových věcech a hledat řešení - pokud jsou. Jde i o psychiku dětí - co to asi s nimi udělá, když na chvíli okusí (třeba od 14 - 16 let) Evropu a co dál? Budou se chtít vracet? Zde integrovat a požádat o občanství (a tam do budoucna ...?), nějak využít systém? To jsou všechno otázky, které by měly být jasně zodpovězeny, než se sirotci budou přijímat. Měly být zodpovězeny, protože je kladu už od roku 2014.  

8) A výzva je to samozřejmě i pro Andreje Babiše: Pokud se u něj projevila i snaha pomoci v rámci zvelebování našeho státu, ukazovalo by to i na další vývojový stupeň. Ale ten má také mnohem přísnější pravidla: Čím je člověk dál, tím je mu méně odpuštěno chamtivosti, bezuzdného riskování, hry a už vůbec ne "malá domů". O podvědomých? likvidacích konkurence ani nemluvě. Ale nevíme, do duše mu nevidíme...někdy ani sám člověk se moc nezná, je-li tažen nějakou svojí silou. V jiné rovině to rozebírám v tomto článku, kde jde už ani ne o slast z pochvaly, ale celkově způsobu chování:

https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=677826

Problém má určitě ještě i řadu rovin a tento článek neměl za cíl věc rozmlžit, ubrat jí na vážnosti, naopak ukázat řadu svítících kontrolek, které nám to spíná. 

Přes tyto celkem patrné kontrolky vzhledem k tomu, že nevidíme celý obraz, kromě řešení těchto věcí, je cílem tohoto článku si zároveň (to není snadné!) v sobě ponechat živý prostor, o kterém mluví Jung: par."Máš-li nějaký paradox, který neumíš vyřešit, dvě nesmiřitelné strany, řešení se většinou nachází ještě i mimo. Ponech si oba póly paradoxu v sobě živé, nepřikláněj se ani k jednomu a další roviny poznání a  řešení se časem ukáží." 

Alena Kulhavá