Limity církve, které člověk hlouběji pozná až ve chvíli, kdy vejde ve větší vztah nebo

rezonance, která otevírá věci a nechává stát pouze to, co je skutečné. Ukazuje stíny tam, kde má člověk iluze a zároveň dává hlubší pochopení pro lidství a možné cesty dále. Vítejte ve dvou příbězích. 

Za plynulý ruční zápis konceptu děkuji Luzernskému varhaníkovi, při jehož zkoušce jsem měla možnost zapsat to, co moji duši posunulo v posledních týdnech. 

Pokud chce člověk opravdu poznat církev (tj. ne jak se jeví nebo jak se chce jevit) znát její reálné možnosti pro člověka duchovně praktikujícího, tak se dějí věci: I více než by chtěl a nejhlubší poznání se dějí samozřejmě přes i třeba dočasné lidské vztahy, které sice nemají soukromý charakter, ale v pohledu očí, otevření témat, v komunikaci a společné mši se stejně hluboce projeví to, co má. To, co mě negativně překvapilo bylo, že i když jevy, které souvisí s "třesením Vesmíru", resp. "nevědomým třesení církví" aby se člověk dozvěděl realitu (a případně neplánovaně, ale má-li to tak být i třeba někde posunul církev a rozhodně sebe), otevřeně pojmenuje "neboj za chvíli to skončí, potřebuji jen vědět realitu", tak to v naprosté většině není vůbec pochopeno, protože to je mimo rámec zkušeností kněží nebo se toho bojí. 

Pokud chce člověk poznat, se kterým knězem má smysl slavit pravidelné společně mše (pokud si může ve větším městě vybírat), občas si popovídat, jít ke zpovědi, spolupracovat nebo požádat o duchovní doprovázení, musí(?) kněze poznat a to alespoň trochu v něčem nutném částečně i s jeho Stínem. Ne, že by to člověk dělat vědomě, ale už samotná modlitba "chci poznat realitu" pokud je myšlená z hloubi srdce a ještě tím spíše po duchovních cvičeních nebo v rámci jich, tak má obrovskou sílu. Bohužel to, co nemůže přijít přímo jako "vjem", "vhled", potom přichází jako bolavá žitá zkušenost. Tímto se omlouvám nejen některým kněžím, ale i jiným lidem, kde pro užší spolupráci bylo nutné jejich Stín (nebo i fungování nějaké společnosti) realisticky poznat a nedokázala jsem to rychlým vhledem. 

Na druhou stranu si člověk musí dávat pozor, aby nahlížel jen to, co je jemu skutečně k užitku (a pokud možno i druhým potažmo) - v Řádu věcí, tj. jen tam, kam má (to lze jen vycítit pečlivým rozlišováním a vnímáním zadního bezpečného hlasu) a neotevíral Pandořiny skříňky jen ze zvědavosti. Netrpím tím zásadněji, ale stačily jen dva krátké momenty v poslední době nikoliv kolem osob, ale v rámci Zjevení sv. Jana  a dostala jsem sama v sobě patřičně po puse (resp. přes oči), když jsem skrze kněze (který o Zjevení mluvil) nahlížela za jeho oči do Věčnosti z pouhé zvědavosti, kam neměla. Stejně tak na hodině své učitelky umění. Když jsme o tom hovořili s knězem, mile mě překvapilo jeho pochopení a zároveň jsme oba vnímali, že je to čistý Ďábel, který člověka stáčí, jen o kousek stočí, ale je to už zcela jinde...podobně jsme si to řekly s mojí učitelkou umění, která s tím má také zkušenosti, také to měla tendenci dělat. Ono se to totiž děje samo. Ta dovednost je tak lákavá, že se to tak snadno přepískne. Chce to cvik a kázeň koukat pouze tam, kam člověk má a koukat primárně s láskou na člověka. 

Touha poznat do hloubky stav katolické církve v České republice, moje místo v ní a reálné možnosti se potkat (a kde a s kým) na duchovní práci tam, kde se nacházím, byla skutečně velká a hluboká. Vyvolala v pátek událost, která se hluboce zapsala do mého života: Velmi zvláštním naprosto překvapujícím pro obě způsobem jsme se potkaly právě s mojí učitelkou umění ( která vidí do člověka a proto práce s ní je neuvěřitelně hluboká a zajímavá) a atmosféra by se dala krájet...jako by zvonily všechny zvony, jako by Vesmír řval "tak už si to řekněte..." zjistily jsme, že a) to, co prožívám s církví já teď, prožívala moje učitelka před lety a dokonce i s některými zcela konkrétními kněžími jako já b) to, co dalšího prožíváme (ponechávám zatím stranou) jako velmi náročné (na hraně našich možností) a prožíváme to obě o těchto prázdninách. Jedna chvilku mluvila, druhá navázala..jako by mluvil jeden člověk..

V životě člověka nastávají fáze, kdy ego, tj. pocit výlučnosti či oddělenosti (kromě přirozeného pocitu jedinečnosti) a zároveň pocit "že má věci v rukou" dostávají tak na frak, protože Vesmír začíná tak vibrovat, že každý  krok člověka vede k dramatickým událostem a to i kroky, které člověk neudělá... vlastně je to úplně jedno, co udělá, někudy to proteče...to co má...na rozdíl od jiných časů, kdy člověk užívá lineárního rozlišování. Ignác a Jezuité popisují "rozseknutí Gordického uzle" a je možné, že právě i s tímto to souvisí. 

Ještě vtipnější je, když některé kroky "Vesmír" - Bůh zesumuje do krátkého času a sestaví je do fraktálové struktury, která je skoro hmatatelná. A čím jde člověk dále, prostor i události se zhušťují až na nesnesitelnou míru. V tu chvíli je zde cítit jak Gordický uzel, tak nějaký přechod ve vědomí člověka, nebo jen zásadní nové poznání reality. Nebo vše dohromady a k tomu ještě i zpětná vazba pro všechny zúčastněné. Není zcela jasné, co konkrétně patří hledajícímu, co interagovaným osobám a co širší společnosti. V hrubých rysech to znát je, ale zcela konkrétně pokud nejsou strany o tom ochotny otevřeně mluvit, to není snadné ve všech detailech fraktálu rozpoznat. To je většinou možné až s odstupem času. 

Fraktál má rozměr událostí, poznání současnosti, ale i vhledy do minulosti a v náznaku do výzev budoucnosti. A hlubší souvislosti fungování Vesmíru, světa. 

A ještě zajímavější je, pokud Vesmír (Bůh) v náročných situacích je i milosrdný a člověku, pro kterého je to na hraně, dává milosrdně najevo "neboj, jsem s Tebou, dýchej a jdi krok za krokem nejlépe, jak můžeš a neřeš teď výsledky, projasní se to." Dává to najevo skrze synchronicity. Když je jedna nebo pár, už je to kouzelný čas. Když je každý den, už se člověk zarazí. Když je ale na každém kroku v návaznostech, že člověka vedou jak Ariadnina nit, těžko může být člověk nevěřící...Několikrát se staly tak neskutečné věci a i tak vtipné (kromě toho, že člověk na něco myslí a hned je to někde napsané nebo někdo řekne, naváže, je na mši nebo se stane a také koho člověk potká), že jsem měla chuť zavolat "Bože, to si snad už děláš prdel!" a smát se ve vděčnosti až přes daleké hory. 

JAK TO VYPADÁ PRO OKOLÍ? 

- Pro toho, kdo má podobné věci zažité, je to hluboké duchovní i lidské spojení až tečou slzy.

- Pro laskavé a vnímavé okolí zajímavé.

- Pro lidi s jiným životem zcela nesrozumitelné.

- Pro lidi, kteří se tomu blíží, ale něco se v nich bojí nebo pro lidi, které to nějak ohrožuje - zejména to rozpouštění "mohu to alespoň nějak ovládat" (což jde za rámec běžného odevzdání se při mši), je dotyčný prožívající označen buď za nepříjemného, ohrožujícího, podivína či blázna.    Lze jim to vyčítat? Nelze, je to přirozená lidská reakce a ani kněžím či psychologům se nevyhýbá. 

PROČ MIMO JINÉ PÍŠU TENTO ČLÁNEK? CHCI: 

a) Podpořit lidi v podobné situaci, kterou zažíváme s učitelkou.

b) Vyjádřit pochopení pro církev i psychoterapeuty, kteří se bojí jít ve své Cestě dále a tím omezují i ty, kteří přicházejí. Zároveň i pro ně to může být určitý výzva kromě klasického překonávání klerikalismu.

c) Na vše má vliv nedostatek času a možností se i setkávat a bezpečně sdílet věci jak s těmi, kdo přichází, tak s kolegy. Jak u učitelů, lékařů, tak ale i kněžích toto hraje roli, viz článek k církvi: 

https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=725050

Proto díky za každou poctivě slouženou mši, vyslechnutou zpověď, citlivé duchovní doprovázení i entuziastické vzdělávání mládeže. 

d) Na druhou stranu prosím, aby např. unáhlené soudy o tom, jak velký hřích je nechodit na mši každou neděli (když dotyčný kněz netuší, že ten, komu to povídá např. zpívá v duchovním sboru s řadou koncertů nebo i jinak slouží ve společnosti a je vděčný a silně - nikoliv formálně jako skutečný svátek prožívá každou mši ať už jako účastník nebo někdy pěvec) nemusely v církvi pokud možno být. Naopak citlivé srdečné pozvání ke zpovědím či duchovnímu rozhovoru pro ty, kteří "se bojí" či "nechtějí otravovat" a i krásné pozvání na mše mi bylo také dárkem od jednoho kněze. Je to zajímavé téma - v přikázáních to je (třetí přikázání hovoří o nedělní mši), ale v dnešní neortodoxní době by člověk těžko fungoval v rámci různých aktivit a společenství (prakticky neproveditelné jít na mši), kdyby měl striktně dodržovat. Inspirace a ne pocit viny minimálně u mě funguje rozhodně lépe. 

S přáním putování v církvi, mimo ni nebo příležitostně - hlavně v Duchu sami nebo v jiných společenstvích těm z vás, kteří to tak nějak máte také Alena Kulhavá. A vy, co to máte třeba úplně jinak, ať jste skutečně šťastní.