Je sborové zpívání krásné souznění nebo likvidace lidské přirozenosti?

Píši ze svých osobních zkušeností v práci s nejedním sbormistrem. Ze zkušenosti svého sborečku i z hlubokých zážitků z hlasovek, které teď absolvuji. 

Když přijde na hlasovku nějaký poničený zpěvák se špatnými návyky, dost často to bývá se sboru a někdy se to hodně špatně odstraňuje (přinejmenším to trvá delší čas). Aby to vůbec mohlo nastat, je skoro vždy nutné sbor opustit, minimálně na dobu změny, někdy i navždy. Proč? 

Ve sborovém zpívání nejde primárně o to, aby každý hlas zpíval ve své nejznělejší podobě a přirozeně, jak v danou chvíli člověk cítí. Ve sborovém zpívání jde o to zazpívat krásnou napsanou skladbu do nejdokonaleji: Z hlediska intonace, rytmiky, dynamiky, barvy hlasu. Cílem u pomalejších skladeb je co největší kusy provázat a zpívat tzv. fraktálově: Tj. hudební vlna vede přes pár taktů, ale zároveň i přes větší část skladby vícevrstevně. Pokoušet se o něco takového je jeden z nejkrásnějších zážitků, co si člověk na Zemi může dopřát: Najednou jsou lidé sladěni, pokud je to menší těleso (do dvaceti lidí), tak i výrazně fyzicky propojeni a hudba zní tak opojně. Zažívala jsem to léta a jsem za to moc vděčná. Zpívala jsem v malém komorním sboru, kde jsme skutečně šli do nejmenších detailů a procítěně v hudebních melodiích, hodně řešili i barvy hlasů v jednotlivých pasážích a souzvucích.

Vše má ale i svoji stinnou stránku: Každý hlas má jinou barvu a čím individuálnější lidé, tím individuálnější barvy hlasů a i způsoby zpívání. Ve chvíli, kdy člověk zpívá převážně ve sboru, svoji individualitu nejen, že ztrácí, ale hlas se deformuje. Nezpívá tak volně, jak by měl, protože zejména ostřejší tóny nemají někteří sbormistři rádi (např. sopráni pak vše přezpívají a ostré tóny vytvářejí v řad akordů i nesouzvučné alikvótní tony). Nebo ve chvíli, kdy je nějaké rozdělení a alty a soprány a sbormistr touží po sotva slyšitelném jemném sopránu a nepřehodí většinu zpěvaček v tu chvíli do altu, nutně při takovém dlouhodobém zpívání řady písní dochází zejména u méně zkušených zpěváků k zavírání a udušení hlasu. Podobně tomu je s dechem: Je krásné chtít superdlouhé fráze na jeden dech a pokud se lze vystřídat, tak to jde. Pokud to má být ale v hlasitější dynamice v tahu nebo ani nádechy v tiché části naopak nesmí být, mohou se zpěváci s kratších dechem dostávat do obtíží. Mohou ze sebe vymáčknout (či ne) poslední zbytky dechu, ale tok tvořivé energie dostane charakter úsilí. To se pak propíše do těla a může se propsat i do dalších aspektů zpívání. Podobně je tomu s intonací. Pokud sbormistr a sboristé touží po krásných skladbách, které jsou ale intonační náročností nad jejich možnosti, dá se to nadřít, ale opět se do toho vkrádá hodně hlava a úsilí a může dojít k potlačení přirozeného toku. Má smysl se učit a rozvíjet ve sboru a i já jsem se hodně naučila. Pokud si člověk zachová i vlastní volné zpívání, může ho právě sborové zpívání řadě věcem naučit a zdokonalit i v pěvecké technice (objeví se právě nutně v lepším sboru otázka dechu, fráze, různých barev tónu, harmonické cítění a ladění apod.) Jakmile ale člověk má pocit násilí vůči sobě, přílišné napětí apod., tak to už mi v současnosti smysl nedává. 

Pokud to citlivější a osobitější zpěvák cítí, většinou ze sboru odchází a přechází na sólovou dráhu či do kvartetu apod. Ve chvíli, kdy ale zpíval převážně jen ve sboru léta (čím profesionálnější sbor, tím to i zabere více času), tím hůře se zbavuje některých návyků a otevírá dalšímu růstu. 

Někdy se stane, že se zpěvák přošivší transformací do sboru vrací - do stejného či jiného - ale často už spíše jako host na nějaký projekt, koncert apod. si užít ten unikátní a ničím nenahraditelný soulad, který zase sám či v kvartetu člověk v takové míře nezažije. Nebo jezdí na sborové festivaly sborových dílen, kde se věnuje sborovému zpívání opět v nějaký časový úsek (většinou končící koncertem). Nebo do sborů s občasnou celovíkendovou působností (několikrát do roka), zpívání na mších apod. 

Existují pak i sbory, které mají kvalitní zpěváky a na tak intenzivní sezpívání nehledí, člověk zachovává více sám sebe. Je ale otázkou, jak to daný sborista cítí, zda mu to vyhovuje, nebo zda vnímá určitou polovičatost takového sboru. Je také hodně otázka toho, jaký repertoár se zpívá: Pokud jde o skladby např. duchovní, tak tam je i barevné sezpívání téměř nutné. Pokud jde o lidovky či rytmičtější skladby, tam naopak rozdílné barvy hlasů působí spíše zajímavě. 

Jen málo zpěváků je tak dokonalých, že při jakémkoliv zacházení s hlasem (tj. i kdyby byla vyžadovaná zásadní přizpůsobení se totálně jiné barvě sboru) zazpívá cokoliv hravě a uchová si sám sebe. Proto píši tento článek, aby mohli lidé zabývající se sborovým zpěvem ať už jako sboristé nebo sbormistři vnímat určité procesy a rizika, která sborový zpěv skýtá. 

Ve škole vedu sboreček a kdybych měla naplnit své cítění hudby, děti bych dost násilně zprznila. To, jak mají rozdílné hlásky a schopnosti neumožňuje dokonalé provedení díla a ani nemá smysl se o to snažit. Člověk pořád musí hlídat to, aby jejich hlásky zůstaly přirozené a rozvíjeli se zdravě a to i třeba zároveň k sólovému zpívání. Je to smutné omezení hmoty a nervové soustavy, že nejde vše, co by si člověk přál, ale tak je tomu skoro se vším, co na planetě Zemi je. Rozumím lidem, co intenzivně cítí dokonalou hudbu v sobě a umí si představit, jak by ji zazpíval dokonalý sbor (patřím k nim), jak jsou v určité chvíle smutní, ale právě i práce s dětmi člověk hodně usazuje do reality. Pokud mu záleží jen na hudbě, pak jde na maximum děj se co děj s lidmi. Pokud mu ale záleží na lidech, musí s hudebními představami kousek zpět a zároveň i v určité momenty naprosto chápat, že někdo ač má sborové zpívání hodně rád, ze sboru potřebuje v určitý čas na sólovou dráhu odejít. 

Přeji vám všem krásné poslechy sborů, sólistů a také abyste si přirozeně doma a s kamarády zazpívali. Ti, co cítíte volání dál, uměli najít životní rovnováhu mezi sborovým zpíváním a vlastním zpíváním. Sbormistrům přeji, aby vnímali obě roviny a cítili, co v danou chvíli mají konkrétně dělat. 

S obrovským obdivem k tomu, jaké krásy na planetě Zemi můžeme zažívat - např. hudbu-

Alena Kulhavá