Diskuse nad brněnským divadelním představením vážení nekončí, ale naopak začíná. Proč?

Dostala jsem dopis od Tomáše Halíka a velmi mě potěšil. Upozornil na rozhovor, který mě inspiroval k napsání tohoto článku právě proto, že nevím, kde se potkáváme a kde rozcházíme a moc mě to zajímá. Přidejte se také do diskuse. 

Tomáš Halík mi poslal odkaz na svůj rozhovor na dvtv v seznamu zajímavých lidí, kterých si povětšinou také vážím. Díky jemu za to, protože dneska mohu sedět a to, co jsem naznačila ve svém článku k divadelní hře mohu ještě více otevřít a to zejména do diskuse. 

Odkaz na můj článek:

https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=665045

Odkaz na rozhovor s Tomášem Halíkem a Michaelem Žantovským na dvtv:

https://video.aktualne.cz/dvtv/od-nekterych-krestanu-slycham-at-se-smazim-v-pekle-takovych/r~7894fe9069bf11e8b9db0cc47ab5f122/

Odkaz na rezignační dopis pana profesora Osolsobě: 

http://www.brnoplus.cz/mimoradne-silny-rezignacni-dopis-prof-osolsobe-kvuli-hre-nase-nasili-a-vase-nasili/

K napsání tohoto článku mě také inspiroval jeden z nejvýznamějších estetiků a filosofů mající úzký vztah k České republice Roger Scruton, jehož všude odkazuji, velmi zajímavý psychoterapeut Pjér la Šéz se svým dělením na "umění" a "komplexové umění" a Pavel Sobek se svým komentářem k rezignačnímu dopisu pana profesora Petra Osolsobě. Opět - nevnímám jako nejdůležitější pitvat jednu divadelní hru a přestože by mě popravdě po té široké diskusi lákalo se na ni podívat, už to bohužel není možné (nemáte někdo záznam?). Důležité je podle mě se vědomě začít pohybovat ve fenoménech zde zmíněných tak, aby nám zázrak Stvoření mohl být co nejzajímavější a co nejvědomější zkušeností.

Úvala Pavla Sobka věnovaná panu profesorovi Osolsobě: "

LÉČENÍ BRNĚNSKÝM DIVADELNÍM "NÁSILÍM"

Budu stručný (směrem k Frljičově hře "Vaše násilí, naše násilí" v Huse na provázku, ale platí to i obecněji).

Divadelní představení, které má burcovat, vést k hlubšímu pochopení anebo "provázet dramatem osudu", takto svým způsobem léčí neduhy jedince a části společnosti. Každý, kdo ví, co znamená slovo léčit či ozdravovat ví, že k tomu patří léčebný finální efekt a hluboký očistný terapeutický účinek. Obrovské uvolnění a ulehčení, očištění neboli kartarze.

Pak jsou představení, která mají spíše provokovat, znejistit, zjitřit bolavé rány nebo se rýpou v h.... Ta mívá za výsledek někdy nudu, jindy znechucenost, otrávenost a nebo trudnomyslnost.

Pak jsou představení, která "poskytují" šok a trauma, a ta slouží k psychické zátěži diváků, restimulaci jejich vlastních nestrávených bolestí a traumat, tedy prohlubují jejich bolestný stav nebo ho přímo způsobují.

Pak jsou i taková divadla, kde vládne dosti temná mysl a cítění autora či režiséra, který je sám "v traumatu", nebo v psychopatickém stavu. Anebo v tomto smyslu pracuje na "psychopatické zadání".

Pokud se divadelní představení stane spojením "provokace", "způsobování šoku spolu se znechucením", snahy "pošpinit čisté" a "psychopatického stav autora či režiséra", nejde o divadlo, ale spíše o posedlost."

Opět zdůrazňuji, že těžko mohu posoudit, do které skupiny představení v Brně patří. Zajímavé mi ale přijde se na další představení dívat i tímto prizmatem. Další zajímavou otázkou je, kdy je náročnost pochopení určitého představení (knihy či jakéhokoliv jiného díla) plusem daného díla - že zde objevujeme nové a je v pořádku, že ani po sté není pro každého. A kde je nepochopitelnost nebo nečitelnost vzbuzující chaos ve vnímání lidí dílem nedobře napsané hry. To, co mě zarazilo a co by stálo podiskutovat je např. právě i to, že toto divadelní představení ani velmi vzdělaný a za tři rohy vidící Tomáš Halík napoprvé nepochopil. Až napodruhé...ale to kromě důvodu společenského skoro nikdo neabsolvuje. 

To, co je také diskutabilní je právě ta rovina, ze které člověk tvoří a pokud je to v silném historickém kontextu, jakou zprávu to jako celek vysílá. Právě proto se vedly diskuse už před samotným představením - s vědomím, že ten, kdo stojí za divadelní hrou byl traumatizování za jugoslávské války a je znám svým velmi kritickým přístupem ke křesťanství, které i všude prezentoval. V souvislosti toho, že křesťané jako takoví dneska nevycházejí s agresí do bojů a pokud se tak dělo v Jugoslávii, tak právě v kontextu horkých hlav Jugoslávie a místních problémů, přestože křesťanství samozřejmě v historii má také krev na rukou. Jde ale o to, zda divadelní představení tohoto typu se nedotýkají oslabení mírného náboženství versus nedospělý islám (toto téma světa nemůžeme nevidět) není jako rozbuška k nebezpečným budoucím tendencím a posunutí pochopení, což pro v náboženství nevzdělanou mladou generaci může být dosti zásadní. 

Ve svobodné zemi by mělo být samozřejmé, že co není vyloženě prvoplánově destruktivní (např. nacismus), neměla by na to existovat cenzura. Něco jiného ale je, zda - pokud se bavíme o něčem, co bychom mohli nazvat jako "problematické" :

- takové představení bude hráno v divadle a s uvedením jako něco vysoce uměleckého. Tak jako mám problém a měli všichni kolem mě - příbuzní, známí, ale i pan ministr Herman se ztvárněním Rusalky v Národním divadle v Praze, kde kulisy nebyly jen zbytečně moderní a jednoduché, ale spíše totálně narušovaly charakter celého díla. Nejde to zákonem zakázat, je to otázka vkusu...

-takové představení je nabízeno školám: Absolvovali jsme jednou s druhým stupněm naší školy úpravu Romea a Julie pro mladé. Bylo to trapné a za každou cenu podbízející se mladým, ztratilo to zcela charakter hry a nepřineslo vůbec nic. Děti se mě ptaly, proč jsem je na tak odporné představení vzala...důvod byl prostý: Divadlo bylo vychvalováno na internetu a odpoledne ho učitel neměl možnost shlédnout. Od té doby si dávám pozor a velmi pečlivě se na divadelní představení, kam jdeme táži a i tak nemám jistotu...

- takové představení je částečně dotováno z obecních či státních peněz - což byla diskuse právě ohledně zmiňovaného brněnského představení. 

Na všechno nejdou udělat nařízení a pokud existuje nějaká komise, tak při zavržení nějakého díla se dá vždy napadnout z předpojatosti. Tento článek nemá za cíl něco institucionárně řešit, pouze otevírá otázky dovnitř každého z nás. 

Otázky nejen po vkusu, ale i otázky hranic v rámci příjmu a tvorby vjemů jako takových: Jejich množství, kvalitu, autenticitu, toho, na které hrany nás vedou (a zda to ten který z nás potřebujeme) apod. 

Hrany mohou být nebezpečné, někdy destruktivní a jindy nutné k pochopení nějakého fenoménu až do jeho hranice tak, aby jednou člověk mohl odejít a splynout s Vědomím (ať už v rámci jakékoliv koncepce lidského zrození). 

Osobně jsem se potřebovala dotknout těchto hranic:

- kolik toho vydržím nespat a hrát v kuse na kytaru a zpívat, 

- nechtěla jsem si vůbec jako mladá připustit, že by i mladé tělo mělo nějaké limity a tak na gymnáziu pracovala od rána do večera + nedokázala odmítnout přátelům v setkání (měla plný diář ještě i s tím na několik měsíců dopředu),

- hranu hledání řešení světové situace migranty, kdy člověku naběhne myšlenka "tak už přijďte, ať hledáme řešení v praxi pod velkým tlakem a ustanoví se nová rovnováha",

- hranu maximálního studování kvalitních zpráv k diskusím s politiky, ale i ty člověku zamoří hlavu,

- hranu moci: i když jsem byla ve stavu pokory "jsem jen služebník a děj se vůle Páně", stejně to člověka vede k setrvačnosti mysli, kdy už nechce věci řešit (večer nebo o víkendu), ale pocitu, že není nic více vzrušujícího, než spolupracovat s vrcholnými politiky...přestane na čas mít cit pro drobnosti - krásy života a vědomí, že "vše se děje nejlépe, jak může a vše má svůj smysl." Pokud se nezastaví, zírá do propasti...,

- hranu zahlcení i krásnými věcmi nejen z internetu (filmy, zajímavé inspirativní rozhovory), kdy chybí fyzický prožitek svým tempem, se všemi smysly a s investicí srdce v dané životní situaci

a několik dalších hran (není třeba všechny zmiňovat). 

Mám proto pochopení pro každého, kdo se chce nějaké hranice dotýkat. Je ale otázkou, jak nebezpečná může být všeobecná bezhraničnost společnosti. Protože i když jsem se těchto hranic dotýkala, byly to právě ty hranice, které mi umožnily procítit to, co dané fenomény přináší pro duši a tělo, tj. pro prožitek: Hranice rytmu chození do práce, hranice nutnosti zářit na studenty a žáky apod. A zde vnímám tuto divadelní hru jako úžasný katalyzátor pro otázky, zda společnost má mít nějaké pojistky a hranice v rámci různých fenoménů, resp. kudy mají tyto hranice vést a jak vnímat proces i nutných proměn, kudy tyto hranice povedou. 

Pokud bychom se totiž na to podívali z většího odstupu, tak zde máme téma

- jak a z čeho a jak rychle se může stát dostat do zmatku a neřádu a to i díky ztráty rozeznávání různých typů umění (nejen komplexového) podle úvahy Pavla Sobka. Pak se také může stát, že umělec či divák vezme zavděk svým současným stavem a nebude ho to motivovat s daným tématem nebo celkově sám na sobě pracovat dál, 

- jak rychle a jak z čeho vzniknout občanská válka nebo studená občanská válka z přepjetí emocí či dokonce ještě  z vytvoření příkopu,

- jak může dojít k oslabení státu v rámci Evropy, světa,

- JAK SE MŮŽE STÁT, ŽE VÝRAZOVÉ PROSTŘEDKY, KTERÉ MAJÍ BURCOVAT, PŘI OPAKOVANÉM  NADUŽÍVÁNÍ (ZEJMÉNA V RÁMCI BANÁLNÍ ČI KONCEPČNĚ NEDOBŘE ZPRACOVANÝCH DIVADELNÍCH HER APOD.) MOHOU VÉST JEN K POCITU VŠEOBECNÉHO HNUSU A V DALŠÍ FÁZI K OTUPENÍ SMYSLŮ A VNÍMÁNÍ PRO BURCOVÁNÍ A TO NEJEN NA POLI DIVADELNÍHO PŘEDSTAVENÍ. 

Pokud bychom se na to podívali ještě z většího odstupu, pak je tu téma lámání pečetí, což nemusí nutně souviset jen s válečnými a agresivními výpady lidí, totální pohlceností v mocichtivosti, ničení planety Země, ale může se dít i na poli hnusu a nevkusu v rámci umění, boření vnitřních sloupů nikoliv katarzním, ale nihilistickým způsobem. Nebo naopak v otupení a tak přihlížení zlu. Mysl je silný a setrvačný nástroj a záleží, čím ji, jak často a v jakém kontextu a s jakou možností pochopení krmíme. Zda až tak velkým hnusem, že by došlo ke zlomení pečeti, netuším (obr z Bergmanovy sedmé pečeti - kino Lucerna). Jde i o téma toho, zda věříme Zjevení sv. Jana a i kdybychom nevěřili, tak jak vnímáme to, že když se stát (státy) dostanou do chaosu, má to vliv na celý svět....Je otázka, zda Zjevení má být připomínkou, kam bychom se v rámci přílišného chaosu mohli dostat, (a umožní nám naopak život ve větší kráse a pohodě později na planetě Zemi), nebo je skutečně viděním nutné budoucnosti, když Stvoření dojde ve svých formách k vrcholu. 

A přesto to může být tak, že si nepomůžeme...jaké zkušenosti potřebujeme - dojití si na hranu ve fenoménech (kam patří i globalizace se vším všudy, ztráty národností, genderový chaos, některé avandgardní umění, dekonstrukce, ale i přemíra vjemů, náchylnost techniky, závislosti všeho druhu, chronická onemocnění, posfaktum apod.), protože patří k životu a tím i zkušenostem Stvoření stejně jako vnímání přírody, krásné umění, rodina apod. Zároveň je asi docela jasné, že v druhé polovině života či celkové inkarnace mají potřebu se fenomény stahovat ze svých zkušeností více do středu, kudy vede cesta hlubšího (byť ne tak širokého) vnímání a to i sebe sama, otázka "být do maxima nástrojem pro dobrou vůli Vesmíru (Boha)" nebo chcete-li jinak "svědomí a vědomí". Do stavu vděčnosti za cokoliv v životě, oslavení hmoty a možností lásky a vědomí na planetě Zemi. Zda se nám to individuálně bude dít tak, že planeta Země přežije (nebo tu dokonce bude i udržitelný a ještě lepší život) nebo zda je nutná Apokalypsa jako završení určitého cyklu či celkového procesu Stvoření (svobodná individuální duše vždy převýší nad spoluprací  -  pomineme-li to, že za 4,5 miliardy let nás zblajzne Slunce), to nemáme šanci vědět. Přesto pokud mám fungovat jako jedinec, minimálně v rámci své rozhodující pravomoci otevírám otázku, která divadelní představení by měla být dotovaná státem a která nabízena základním školám.  

Otevírám tedy diskusi k těmto tématům v rámci toho, co má pro nás v tento okamžik smysl, ale nejen v rámci svobody, ale i v hlubším zamyšlení se nad vývojem nás lidí nejen v rámci umění.

Otevírám tuto diskuse zde pod článkem, dále na FB a také mezi okruhy zajímavých osobností - ráda bych je inspirovala k širším rozpravám na tato existencionální témata (tj. nejen moderní umění bez kontextu).  

Alena Kulhavá