Zdravice ministru Drábkovi

Rozhovor ministra Drábka Vláda si může před svými zasedáními sborově zapět: „Hrom a peklo, marné vaše proti nám jsou vzteky. Bůh je s námi, kdo proti nám, toho Perun smete.“

1. Ministr Drábek filosofuje

„… připadá mi úplně normální i s mými dvěma akademickými tituly vzít to koště a jít zamést sousedům chodník. Co je na tom dehonestujícího?“

Že práce metaře, popeláře, pohodného nebo kata člověka neponižuje, to je hodnotový soud. Neboť ponížit se je nežádoucí, odpudivá hodnota. K hodnotovým soudům se nijak nevztahuje hodnota pravdivé, nebo falešné. Konkrétní člověk buď soud přijme, nebo ho odmítne — podle toho, které hodnoty přijímá, a které odmítá.

Ministr Drábek hlásá, že jeho by práce metaře neponížila. Soudí tak ale s jistotou, že do takové situace se sám nikdy nemůže dostat. Má pak jeho soud obsah a smysl? Nemá.

Skoro všichni lidé — kromě pravicových politiků a jejich rádců — věří tomu, že práce metaře člověka ponižuje. Může nemístný hodnotový soud ministra Drábka někoho z nich ovlivnit, aby se vzdal svého přesvědčení? Jak by asi mohl!

2. Young Urban Professionals

Jaký smysl má hodnotový soud, který je vyvolaný současnou situací člověka, a jakmile se jeho situace změní, ten člověk hodnotově soudí jinak? Takový soud nemá žádný smysl —

Student-komunista Milan Kundera vykonal v roce 1950 v Praze dobrý skutek — udal Bezpečnosti špióna západních imperialistů. V roce 2008 o tom slavný Francouz Milan Kundera nechce nic vědět. Situace se změnila.

Nadějní mladí pracovníci s radostí a nadšením přijímají návrh ministra Drábka zverbovat nezaměstnané za obecní metaře. Jim se to přece stát nemůže. Ale co kdyby? Chopili by se koštěte, lopaty a popelnice na kolečkách se stejnou chutí, s jakou se teď vysmívají nezaměstnaným?

3. Komu trest

Stát se zbavuje co nejvíce možností zaměstnat své občany. V obdarování občanů prací za plat spoléhá úplně na tak zvané „podnikatele.“ Když si nějaký člověk práci za plat u podnikatele neobstará, stát ho za to do dvou měsíců potrestá metařskou prací.

Potrestat tak zvané „ podnikatele“ za to, že lidem nedarovali práci, nemůže. Je na nich svobodně se rozhodnout, jestli svůj zisk utratí za investice do výroby, nebo za luxusní spotřebu. Ta ostatně také dává chudákům práci, filosofoval by asi ministr Drábek.

4. Právo na podporu

„Kdo se svévolně rozhodne, že nechce pomoc od státu, je to jeho právo. Ale nedostane od státu žádnou finanční podporu, pokud není ochoten se na tom sám nějak podílet.“

„Přece nikdo nikoho k ničemu nenutí. Každý si může vybrat: buď se o sebe postará sám, nebo požádá své spoluobčany, aby mu pomohli. … Žádné nucené práce to nejsou.“

„Pokud nebude ochotný nastoupit veřejnou službu, nedostane nic. Ani podporu v nezaměstnanosti, ani podporu v hmotné nouzi. To je na jeho volbě. Nový způsob říká jasně: máš dvě možnosti. Buď požádáš spoluobčany o podporu a přistoupíš na podmínku, že jim za to budeš muset něco odvést, nebo se o sebe musíš postarat sám.“

Listina základních práv a svobod, která podle pana Profesora zbytečně zaplevelila Ústavu, říká —

Základní lidská práva a svobody — Článek 6

(1) Každý má právo na život.

Článek 9

(1) Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.

Hospodářská, sociální a kulturní práva — Článek 26

(3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.

Argument, kterým vyvracím výklady ministra Drábka, rozvíjím takto —

Ty, kteří jsou bez své viny nezaměstnaní, stát musí podporovat, když ho o to požádají.

Nezaměstnaní požádají stát o pomoc tehdy a jen tehdy, když bez ní nemohou přežít.

Stát jim nesmí odepřít pomoc, protože tím by jim upřel právo na život.

Stát ale podmiňuje poskytnutí této pomoci  tím, že nezaměstnaný bude pracovat zdarma pro obec jako metař.

To je nucená práce, protože bez ní by občan nemohl uplatnit své právo na život.

Dilemata ministra Drábka jsou falešná.

Neexistuje „právo svévolně se rozhodnout,“ že člověk se vzdává možnosti přežít.

Ministr Drábek nutí nezaměstnané přijmout neplacenou práci metaře, jestliže chtějí přežít — zemřít hlady přece není „druhá možnost.“

Člověk, který je bez své viny bez práce, si nemůže „vybrat, že se o sebe postará sám.“

Proč ministr Drábek stále šíří a opakuje svůj neplatný argument? Věří, že lidé jsou hloupí a neprohlédnou ho?

5. Prodej pomoci

Stát neúnavně hledá, co všechno by mohl prodat, aby z výtěžku mohl podpořit „podnikatele.“ Ministr Drábek usoudil, že stát by mohl také „přiměřené hmotné zajištění občanů, kteří bez své viny nemohou vykonávat právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací“ výhodně prodávat těm nejchudším z chudých za jejich metařskou práci.

I hlupák ví, že nejvýnosnější je obrat chudáky, protože těch je nejvíc.

Ministr Drábek se může vymlouvat jak chce, že nejde o „pracovní poměr“ — směna a obchod se tu děje.

6. Špatný obchod

Nucené práce obsáhnou dvacet hodin týdně, to je víc než půlka pracovního úvazku, protože „dovolená na zotavenou“ se asi na nucených pracech pěstovat nebude.

Za dvacet hodin práce týdně dostane obecní chudý příspěvek na živobytí ve výši životního minima 3 126 korun měsíčně. (Doplatek na bydlení dostane jen někdo.)

Minimální mzda za celý pracovní úvazek je od roku 2007 báječných 8 000 Kč. Z těch si stát vezme 360 korun na zdravotní pojištění a 520 korun na důchodové pojištění. Šťastný zaměstnanec pak dostane dosud skvělých 7 120 korun měsíčně.

Jak nám často opakují vládní představitelé, „Pracovat se musí vyplatit!“ Proto nešťastník na nucených pracech dostane méně než 0,88 minimální mzdy.

7. Krutá spravedlnost

„Pro mě je podstatný ten princip, kdy odvádím svým spoluobčanům aspoň něco za to, že mi pomáhají. … Je to naprosto férový vztah mezi tím, kdo pomoc žádá, a tím, kdo ji poskytuje.“

Po všech vzdorech a stížnostech — tuto ideu neodmítám. V Ottově slovníku stojí, „Obecní chudí mohou být přidrženi k práci.“ Mohou být rádi, že zatím nejsou koncentrováni v obecních chudobincích a ratejnách.

To asi nastane teprve po dlouhých sedmi letech, až jim ministr Drábek podle svého návrhu upře jak příspěvek na bydlení, tak doplatek na bydlení. To se netýká osob starších než sedmdesát pět let.

Jedněm stát bere berně, od druhých si bere práci. Těm prvním daruje práci metařů, těm druhým daruje chudinské dávky.

Srdce daňového poplatníka zaplesá a pookřeje, až plátce daní uvidí na ulici houfy nezaměstnaných ohánět se košťaty a vířit prach. Oblije ho blaho. Dojatě si zašeptá, „Přispěl jsem na dobrou věc.“

A zaslouženě špatně by se cítili ti, kteří práci za plat právě ztratili — všechny jejich dosavadní příspěvky do systému by jedním vrzem přišly vniveč — a obrátily by se proti nim.

8. O jiném — chybná definice

Zákon o životním a existenčním minimu

§ 1 Předmět úpravy

(1) Tento zákon stanoví životní minimum jako minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a existenční minimum jako minimální hranici příjmů osob, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití.

Tedy —

Životní minimum nechť zajistí výživu a ostatní základní osobní potřeby.

Existenční minimum nechť zajistí nezbytnou výživu a ostatní základní osobní potřeby na úrovni umožňující přežití.

Proto nepochybně kvalita přežití je horší než kvalita — čeho? To je zamlčeno, což mě mrzí.

A filosoficky nahlédnuto, proč vlastně obecním chudým umožnit něco lepšího než přežití? Dokonce snad něco zbytného?

To nevyslovené je v predikci afirmativní — zatímco tomu přežití se predikuje jen modalita možnosti. Umožnit přežití — chyba se skrývá v tom, že člověk má „právo na život“ — je to víc než přežití?