Úmorné rozvahy ve věci bakaláře Tchoře s křivou hubou, ke kterým mě inspiroval Nejviší soud
Vzdání se mandátu poslance parlamentu za úplatek — je trestné? Poslanec tím za úplatek dá výhodu uplácejícímu.
Ústavní teze — vzdání se mandátu nemůže být trestné.
Voják nemůže být trestán za zabití nepřítele v boji. Může být trestán za zabití válečného zajatce.
Nebylo by trestáno vzdání se mandátu, ale jeho motiv, úmysl, ze kterého se stalo.
Teze Nejvyššího soudu — vzdání se mandátu poslance nemůže být součástí zločinného děje, protože je absolutně beztrestné.
Jelikož vzdání se poslaneckého mandátu je absolutně beztrestné, je proto beztrestný i jakýkoliv zločin, jehož děje je toto vzdání se poslaneckého mandátu součástí. Změní, znečistí část status celku, nebo celek setře, smyje status části? O tom, co praskne, sama logika nic neví. Je to věc svobodného rozhodnutí — princip skladebný, nebo sjednocující?
Motiv vzdání se poslaneckého mandátu se nesmí zkoumat v trestním procesu.
Je možné trestat zločinný motiv beztrestného skutku?
Člověk C pětkrát vystřelí z pistole po člověku D a netrefí ho ani jednou — za co může být trestán? Za nic.
Analogicky, kdyby střelec C byl vinen pokusem vraždy, poslanec by mohl být vinen zločinem přijetí úplatku — ač výsledný děj samotný není možné trestat.
Je totiž možné, aby poslanec dříve přijal úplatek, a pak nedoručil slíbené zboží — riskoval by odplatu uplácejícího.
Je z hlediska kompletace zločinu uplácení podstatné doručení zboží uplaceným, nebo jen jeho slib zboží doručit? Mnohokrát se přece stalo — a stane, že uplacený byl chycen s úplatkem v ruce — a zboží proto už nemohl dodat. Přesto byl — a bude — soudem potrestán. Proto, proč z dokončení děje zločinu činit condicio sine qua non jeho možné trestnosti?
Je vyřčení hypotetické, zatím neúčinné vůle vzdát se poslaneckého mandátu „projevem“ ve sněmovně podle Ústavy? Jestli se odehrálo na půdě sněmovny. Jen tehdy, jestli doslova cokoliv, co poslanec kdekoliv ve sněmovně řekne, je „projevem“ ve sněmovně podle Ústavy.
Čím se úplatek stal? Jeho slíbením, nebo dodržením slibu? Asi jeho slíbením — neb i zločinci si musejí trochu věřit.
Možnost opětovného stíhání trafikantů visí na vlásku — jestli dostali slib trafiky venku ze sněmovny a jestli slíbili vzdát se poslaneckého mandátu venku ze sněmovny, …
Logická jemnost — vzdání se poslaneckého mandátu uskuteční a dokoná teprve člověk, který už není poslancem. Ztráta poslaneckého mandátu a ztráta imunity se stanou současně, spolu.
„Nechť už nejsem poslancem,“ říká ve sněmovně poslanec — tím je skutek dokonán. Čím? Změnou stavu z poslance v člověka, který není poslancem. Nebo jen vyslovením vůle? Jen poslanec se může vzdát svého mandátu — vystřelit šíp. Avšak šíp zasáhne člověka, který už poslancem není. Imunita kryje vyslovení vůle, nekryje proměnu člověka.
Kdo se vzdal mandátu poslance? Poslanec, nebo člověk, který už není poslancem, který korunuje dílo? Vzdání se mandátu je děj, čas, který oba ty stavy spojuje, je přes ně rozkročen.
Nedělám si naději, že by se právník mohl touto logickou jemností zaobírat — když navíc logika sama tu nijak nepomáhá.
Žert — poslanec by z řečniště parlamentu pravil, „Vzdávam se mandátu,“ za chvíli by se tam vrátil a pravil by, „Vodpuste, přátele, sem se ukvapil, já chci dál bejt posrancem.“ Co by ostatní poslanci dělali?
Obecně — může být poslanec parlamentu korumpován? Nechť může — ale efektivní, eficientní korupce se nemůže uskutečnit ničím jiným než jeho hlasováním a jeho široce pojatým projevem v parlamentu.
Avšak jestli ty jsou absolutně beztrestné, poslanec vlastně nemůže být trestán pro korupci.
Logický postup obrácený k tomu shora uvedenému — nechť je obecně možné poslance parlamentu stíhat pro korupci. Ale tato korupce se musí projevit jeho hlasováním nebo projevy v parlamentu. Nechť je proto obecně možné stíhat za ně poslance, když jsou způsobené jeho korupcí — princip sjednocující.
Když si poslanec nechá slíbit úplatek od jiného poslance, který mu ho vskutku může dát (protože je premiérem nebo ministrem), byť se to stalo na půdě parlamentu, je to „projev“ v parlamentu? Jestli je, tak to je šaškovský výklad Ústavy, perzifláž.
Slib úplatku ani přijetí takového slibu (slibem zkorumpování se) totiž není „jednání v souvislosti s výkonem mandátu poslance.“
Když poslanec volá telefónem ze sněmovny, je to „projev“ ve sněmovně podle Ústavy? Asi sotva.
Nejvyšší soud k účinným rozhodnutím poslanců ve sněmovně uvádí, že „je odrazem buď jejich svědomí, nebo zájmů, které by měli v parlamentu v souladu se stranickou politikou hájit.“
Bakalář Tchoř s křivou hubou se rozhodl v parlamentu hájit zájem rodné strany s vědomím, že zločinná odměna od předsedy strany je na cestě.
Pozoruhodné je, že premiér a předseda strany doktor Petr Nečaz opakovaně vyslovuje, že mezi službou, kterou straně poskytl bakalář Tchoř, a odměnou strany Tchořovi existuje příčinná souvislost — akorát se úporně brání „pokusům kriminalizovat tento všední politický dýl.“
To ministr financí Kaďousek, skutečný zemský suverén, na to jde od lesa se zchytralostí sobě vlastní. Ryčně jakoukoli příčinnou souvislost popírá.
Nechme se překvapit, co se vyvalí z odposlechů, možná Kaďouskovi nemilého.
Dodatek 1
Kmotr Roman Janoušek nevede s trestním soudem spor o to, jestli srazil svým autem Vietnamku. Vede spor o to, proč to udělal — jestli nerad, nebo schválně. Jiný motiv ustavuje jiný skutek, jinak soudem hodnocený.
Analogicky Nejvyšší soud mohl odlišit projev ve sněmovně od projevu ve sněmovně z korupční pohnutky. Jsou to vzájemně jiné skutky, které se liší svou ustavující motivací.
Poslanec nesmí být trestán za to, jak hlasoval a čím se projevil — ale o to tu vůbec nejde! Jde tu o vůdčí motiv jeho projevu.
Ale Nejvyšší soud se explicitně odmítá „vyjadřovat k tomu, za jakých okolností se svého poslaneckého mandátu vzdal a co jej k tomu vedlo…“
Jde o to, jestli projev poslance ve sněmovně se může stát součástí zločinu korupce úplatkem. Nejvyšší soud autoritativně řekl, že obecně nemůže — neboť motiv projevu ve sněmovně odmítl zkoumat. Oporu to má jen ve svobodném rozhodnutí soudu, v ničem jiném.
Nejvyšší soud — „Projev učiněný poslancem v Poslanecké sněmovně ČR tak nelze zakomponovat jako jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jehož se měl dopustit…“
A stejně tak by mohl Ústavní soud rozhodnout opačně — co mu v tom brání? Nevím o ničem.
Proč by právě jen poslanci a senátoři museli požívat azyl před stíháním za korupci? Vedl by opak k prokurátorské a fízlovské republice?
Ústava se evidentně mýlí, když mlčky předpokládá, že poslanci a senátoři jsou jakási elita národa. Praxe ukazuje, že jsou naopak tou nejhorší stokou a spodinou. Svědčí o tom i jejich obliba u všeho lidu.
Trafikanti opakovaně halasili, že jejich nejlepší vědomí (v zájmu všeho lidu) jim nedovolí hlasovat pro vládní politiku. Pak obrátili a vyklidili pole (v zájmu strany), aby jejich náhradníci mohli odhlasovat vládní politiku. Oboje bylo jejich rozhodnutí a nikdo by je nechtěl pro obsah těch rozhodnutí stíhat.
Trafikanti by se mohli octnout v potížích, jestli věděli, že za změnu postoje je čeká sladká odměna od strany a vlády. Prodali svůj postoj — ale který? Ten druhý, vždyť i ten byl subjektivně svobodný — objektivně snad prodaný, zobchodovaný.
Může být trestný motiv svobodného rozhodnutí? Žalobce Romana Janouška si myslí, že může — vykládá, že Janoušek se rozhodl Vietnamku přejet. A ten se dušuje, že „nikoho neviděl.“
Pikantní je, že poslanci svým skutkem pomohli své straně a vládě, a to je v politice dovolené — proto mohli být oslavovaní mučedníci na oltáři strany, kdyby se jí byli neprodali.
Dodatek 2
Možná jsem hloupý, ale nevidím v rozhodnutí Nejvyššího soudu nikde to, proti čemu teď brojí právníci, kteří chtějí stíhat ty tři trafikanty znovu: rozšíření indemnity na rozhovory dvou poslanců v kuloárech sněmovny.
I slavné beztrestné nabídnutí úplatku Vítkem Bártou, kterého se teď Nejvyšší soud dovolává, se dělo v poslaneckém klubu, což je „orgán sněmovny.“
Balvan, který tarasí cestu, stále vidím v mocenském odmítnutí možnosti zakomponovat vzdání se poslaneckého mandátu do zločinného děje.
