Dědoušek Klaus, puzen neklidnou dobou, se opět proslovil v novinách. A já se zase jak sup vrhnul na tu mršinu.
„… roste tlak na demokratický politický systém, který se odehrává především ve virtuální rovině.“
Fanatický gramatik by mohl trvat na tom, že to je demokratický politický systém, co se odehrává ve virtuální rovině.
Roste tlak na demokratický politický systém, nebo roste tlak na politiky, kteří tento „demokratický systém“ už skoro zničili tím, že ho privatizovali pro oligarchy a pro sebe?
Jestli tlak se odehrává v potenciální, možné, zdánlivé, neskutečné, domnělé a simulované rovině, tak proč se jím dědoušek cítí stlačen?
„Média systematicky stupňují negativní emoce veřejnosti … Útočí na politický systém a … připravují půdu pro nástup sil, které chtějí využít emotivně vypjatých nálad části veřejnosti a dostat zemi na zcela jinou cestu. To se stalo hlavním nebezpečím dneška. To mnohonásobně převyšuje reálné ekonomické a sociální problémy, s nimiž se … potýkáme.“
Média jsou posly špatných zpráv — proto jim dědoušek Klaus, věrný starému přísloví, hrubě nadává. Média by měla chlácholit a utěšovat obecenstvo, chválit primátora Prahy Pavla Béma, neformálního vůdce Věcí veřejných Víta Bártu, ministra školství Josefa Dobeše — náhodou jsou to všichni političtí milci dědouška Klause. Item, Sašu Vondru, Martina Bartáka, Pavla Drobila, …
Útočí média na politický systém, nebo na jeho figury? Útočí média na hru, nebo na hnusné šmíráky, kteří v ní obsadili všechny role? Je někomu divné, že nebohému Přemyslu Klausi, otci Česka, figury splývají s hrou?
Vskutku média „připravují půdu pro nástup sil, které chtějí dostat zemi na zcela jinou cestu?“ Cesta kterého zla by to byla? A které síly? Proč Klaus nevaruje obecenstvo tím, že by ty síly a tu cestu konkretizoval? Aby jeho příznivci zvěděli, za kterým rohem číhá zkáza demokracie v Česku.
Nekalé „síly,“ takto veřejně odhalené a denuncované, by se stáhly zpět do příšeří svých sekretariátů a Klausovi bytostní demokraté by proti nim mohli mobilisovat.
Vskutku „emotivně vypjaté nálady části veřejnosti“ musí sloužit jen k tomu, aby nějaké „síly“ dostaly zemi na zcela jinou cestu? A vskutku toto „nebezpečí“ mnohonásobně převyšuje všeobecnou chudobu, která se šíří mezi lidem? Co to je „mnohonásobně?“ Pětkrát, patnáctkrát?
„Ukřičené oběti mediálních ‚revolučních tribunálů‘ nemají žádnou možnost regulérní obrany, kterou by dostaly před soudem, pokud by se ukázalo, že jde o trestní delikt — což se ostatně většinou neprokáže. O něčem tak zastaralém jako je presumpce neviny mediálně ‚obžalovaných‘ se už radši ani nemluví. … Je to nepřijatelná metoda, kterou mediokracie pohlcuje demokracii.“
Oběti mediálních revolučních tribunálů nejsou ukřičené — naopak je novináři pronásledují a žebrají o rozhovor, ale „oběti“ novinářům sprostě nadávají, utíkají a skrývají se před nimi.
Média, ve strachu ze soudních žalob „obětí,“ zveřejňují jen důkazy o jejich vině — třeba nikoliv trestní vině, ale politické.
Relevantní skutky politiků jsou jen smlouvy, zákony, správní rozhodnutí, … Nicotné akty jsou rozhovory v médiích, mítinky s „občany,“ články v novinách a eseje — to je všechno jen ozdobný folklór.
V médiích a na estrádách s občany politici plácají, co chtějí, a k ničemu je to nezavazuje.
Když nějaký „demokratický“ politik privatizuje svou moc a rozhoduje tak, aby prospěl přátelům a sobě, nikoliv lidu (dému), je vinen zneužitím veřejné moci. „Občan“ nemá možnost přiblížit se k politikovi a odhalit jeho tajemství — musí to nechat na médiích a fízlech, ať chce, nebo nechce.
„… média sama sebe pasují do role žalobců, soudců i vykonavatelů ‚poprav,‘ …“
Média nejsou ani exekutivní, ani zákonodárná, ani soudní moc. Nerozhodují o trestu „mediálních obětí.“ Média jsou proto jen žalobci — a žalobce nemůže laškovat s „presumpcí neviny,“ ten o ní musí být přesvědčený.
Klause možná děsí, že by ulice vzala „spravedlnost“ do svých rukou. Nějaká výloha by mohla vzít zasvé. Ale tak zle ještě není a dlouho nebude.
„Různé zájmové skupiny se snaží, aby sociální neklid přerostl v chaos. Média jim v tom zdatně sekundují, pokud s nimi přímo nespolupracují. Je to hra s ohněm. Pokud vypukne, shoří v něm všichni.“
Kteří „všichni“ shoří v tom ohni, pokud vypukne?
Shořely by v tom ohni i revoluční tribunály médií?
Skupiny kterých lidí „se snaží, aby sociální neklid přerostl v chaos?“ Proč Klaus neřekne, které skupiny se snaží, aby sociální neklid přerostl v chaos? Když říká „různé,“ tak přece musí vědět které — jinak by nemohl říct nic. Proč to obecenstvu tají?
Jsem slabý komentátor Klause, protože žádnou takovou „skupinu“ nevidím a nevím, kdo jsou ti „všichni.“
A vskutku se tyto zájmové skupiny snaží, aby sociální neklid přerostl v chaos? Proč by to dělaly? Aby také shořely v ohni?
Jak by vypadal ten chaos a oheň, co by jím bylo?
„… pokud s nimi [média] přímo nespolupracují“ — ta formulace mě rozčiluje. Tak spolupracují média s těmi zájmovými skupinami, nebo nespolupracují? Ví o tom Klaus něco a tají to, nebo o tom neví nic a jen pustě tlachá?
Ani tentokrát se Klausův ghostwriter moc nevytáhl.
K besedníkům — v úterý 3. dubna 2012
Každé médium hraje svou hru, kterou někomu slouží. Vznešeně řečeno, média by měla sloužit pravdě — to je k smíchu. Média se podbízejí obecenstvu a nikdy svým obsahem neškodí svému vlastníkovi.
Já nejsem mudrc, který by měl v mošně lék na všechny choroby společnosti. Když novinář někoho pomluví, je to zlé — ale častěji novinář jen rozšíří pomluvu, kterou dříve udělal politik.
Argumentovat proti médiím špatnými příklady je logický klam, falacie. Obecenstvo musí být kritické i k médiím — ale jak toho dosáhnout, když se traduje, že třetina lidí jsou hlupáci?
Co s rodinkou věrných nováků, kteří udělali Radka Johna nejoblíbenějším politikem v zemi dříve, než se stal politikem? I já se dívám na Internetu na Blesk.
Půlka Čechů „důvěřuje“ Václavu Klausovi. Co to znamená? Věří všemu, co Klaus řekne, nebo to kriticky prověří a přijmou? Nestává se jim, že by to museli odmítnout?
