Spor aneb polidštění dialektiky

Co to je spor? Příklad boháčů a chudáků. O sousedských sporech. O nevědoucích hroších. O lučištníkovi.

Co to je spor? Děj od stálosti ke stálosti, druh času od prostoru do prostoru, vztah. Jak a čemu se děje spor? Kterým stálostem je vlastní toto vztáhnutí se? Spor – co míra obecně – se může dít jen v lidském soukromí co představa. Spor je míra zkonstruovaná člověkem. Toho venku se dotýká měřením toho člověkem, přikládáním měřítka – jímž je čas sporu pozorujícího člověka – k jsoucím a dějícím se věcem.

(V mém úzu být je sloveso prostoru a dít se je sloveso času. Čas není a prostor se neděje.)

Jak se děje spor mezi bohatými a chudými? Chudí chtějí být bohatí a nejsou. Tam venku se neděje nic, nic sporného mezi boháčem a chudákem. Pozorovatel vnímá, že “Chudý nemá nic a bohatý má všechno.” Ovšem spor k tomu přimíchá co míru jen ve svém soukromí.

Jak se děje lidské měření mírou? Je to druh poznání? Nebo je to druh konstrukce? Je měření konstrukcí měřítka poznáním?

Člověk pozná, že “Chudý nemá nic, bohatý má všechno a chudý chce mít také všechno.” Pozná v tom člověk spor, nebo ho do toho ob-jektuje, in-jektuje, konstruuje, vtírá? Tvoří člověk děje tam venku co sporné?

Chudí jsou ve sporu s bohatými.

A bohatí jsou ve sporu s chudými tím, že jimi nechtějí být. To oboje se děje v soukromích lidí.

Spor, jakkoliv se děje jen v soukromích lidí, je motivem jejich praxe tam venku. Chudí všelijak bojují proti bohatým. Stávkami, revolucemi. A bohatí bojují proti chudým. Dejme tomu řečmi v parlamentu, zákonodárstvím.Vykořisťováním jejich práce.

Sousedé, kteří mají spolu spor o něco, mlátí jeden druhého. Děje se spor tam venku? Je to poznané tam venku, někteří by řekli “to objektivní”, sporné?

Má medvěd spor s kozou, kterou požírá? Neřekl bych. Medvěd ani koza neprožívá spor. Nebojují spolu tak jako lidé. Nedějí se věděním.

Sousedy ale pohání vědění sporu. Lidé objektují své spory, pro-jektují tam ven. Sousedé se rvou, protože spolu mají spor – který zkonstruovali ve svých soukromích. Jejich rvačka ale vypadá stejně jako rvačka nevědoucích hrochů.

Někteří filosofové chybně polidšťují kozu, když jí připisují spor s medvědem.Jen lidé mohou vědět, proč se hroši spolu rvou.

Medvěda a kozu co jiné věci člověk nepoznává měřením. Poznáním je ale obléká do konkrétních prostorů a časů, stálostí a změn, které jsou mírami. Jinak to neumí.

Spor je lidský artefakt. Spor je změna (čas). Spor je konvence.

Spor je druh smyslu, který je také mírou vyrobenou člověkem. Proto krmení se medvěda nemá smysl. Jen skutky plánované lidské praxe a myšlenky mají smysl.

Nemohu odmítnout spor, do kterého mě někdo chce zaplést, jakkoliv jsem v tom sporu pasivní a poddajný. Jsa chudý, nesmím se postavit na stanovisko boháče. Pravicoví bídáci jsou ohavné politické zmetky.

Spor obecně – vztah jiného – je ve sporu s chyběním sporu, se vztahem stejnosti.

Jiné se děje jinak než stejné.

Jiné a stejné jsou míry. Proto mohu říct “Medvěd není koza” a nevyvolat tím jejich spor tam venku.

Filosof Hérakleitos prožíval svár ve svém soukromí a ob-jektoval ho, odvrhl ho, do medvěda a kozy, do všech věcí.

Subjektovat a objektovat jsou také míry vyrobené člověkem. V mém poznání jsou to míry, které neměří, které falešně, neúspěšně rozlišují.

V lidském soukromí jsou věci, které tam venku nejsou, ač zdánlivě objektované: lidské duše bez těla, andělé, flogiston, éter, čísla, ideje realistů, …

Svět se skládá z věcí (gravitace, …), které člověk poznává skrz míry stálosti a změny. Vztah dvou věcí ustavuje větší věc.

Jsoucí gravitace je prostor, je stálost rozprostřená kolem věci. Metaforicky je to pavučina. Potenciální gravitace.

Dějící se gravitace je změna, je čas. Měsíc přitahuje Zemi a Země přitahuje Měsíc – to jsou dvě změny, dvě aktuální gravitace.

Jak zobrazit změnu?

(stálost a + stálost b) stálost c

+ ve vzorci zobrazuje změnu, děj, čas. Nemá smysl hloubat o změně jen a v c, dítěte ve starce, jak to dělají filosofi. Co mění dítě ve starce? Jídlo, pití, vzduch, gravitace, …

Je to také vzorec kauzality, působení.

In the arrow paradox, Zeno states that for motion to be occurring, an object must change the position which it occupies.

Letící šíp v každém okamžiku zaujímá určitý prostor; to však znamená, že se nepohybuje.

Čas letu šípu se děje od stálosti výstřelu do stálosti dopadu.

(Konvence pozorovatele: lučištník s napjatým lukem znehybní, zaujme prostor, místo. Šíp po dopadu znehybní, zaujme místo.)

prostor lučištník

Pozorovatel vidí relativně dlouhý čas letu šípu. Může ho měřit a dělit arbitrárními kratšími časy nějakých hodinek, nějaké časomíry. Časem svého oka. Pak si představuje, že vidí šíp v místech jeho dráhy.

V čase svého letu šíp není s okolím ve vztahu prostoru. Zenóna spletla mnohost časů, kterými člověk může tu událost pozorovat.

Jak vím, že spor se děje jen soukromí člověka? Nevede se mi najít nic jiného, co by mohlo pojmout spor co vztah protikladů.

Nevede se mi najít nic jiného, co by mohlo pojmout změnu (čas) co vztah. Řekl bych, že filosofičtí realisté nemohou poznat způsob existence pojmů, který propagují, a který je proto jen míněním, vírou.

Navrhuji své poznání k opakování druhým člověkem. Jiný nárok na “pravdivost” si nedělám.

“Medvědi jsou nezávisle na člověku.”

Jak hloupá věta! Teprve člověk oděl medvědy svou mírou být.

Člověk A ukáže prstem a řekne “To je medvěd.” A člověk B opakuje to poznání, zdánlivě “vidí”, že medvěd je to. Slovo “to” ukazuje ta ukázání prstem a řečí. Ukázání je vztah od ukazujícího k ukázanému.

Absolutní prostor ničeho a absolutní čas ničeho jsou rybářské sítě, které jen lidské měření hází na věci tam venku. Lidé se orientují měřením prostoru, aby nezabloudili a dostali se tam, kam chtějí. Lidé se orientují měřením času, aby se spolu sešli, jak chtějí.

sporná lokomotiva