Nutné zlo

Mohu k tématu reklamy říct něco nového? Sotva mohu — a přesto je to všechno marné.

I.

Reklama je vždycky na něco nového, podstatně zlepšeného proti tomu, na co byla dřívější reklama. Člověk, který té dřívější reklamě podlehl, a věc si koupil, se proto musí cítit jako hlupák. Vyčítá si, „Proč já hlupák jsem nepočkal na ten pozdější, dokonalejší výrobek?“

Potíž je v tom, že ještě pozdější výrobek bude zase ještě dokonalejší, a tak nemá smysl kupovat to, co nabízí reklama teď.

Kromě toho, co člověk nutně potřebuje k přežití.

II.

Mohou pracovníci v reklamě vychovat mravně zdravé věci? Teoretizuji, že lidé, jejichž řemeslo je krást, lhát nebo ohlupovat, mohou vychovat jen křiváky, a tím zhoršit stav světa.

Jsou to politici, právníci, zloději a vrazi, plutokrati … a pracovníci v reklamě, včetně herců?

III.

Trpím ulpívavou myslí, a proto místo šišlavého herce Donutila vidím vždycky jen flašku Magnézie. Místo Polívky a Pechy vidím paštiky Hamé.

I kdybych chtěl, nemohu se dívat na nic, v čem hraje herec, kterého jsem viděl v reklamě — Polívka, Holubová, Donutil, Vašut, Budař, … Gotta jsem nijak neuctíval, ale přece jen jsem ho měl za standard — a hle, klesl k reklamě, chudák starej.

Slepice pravila: „Já jsem na reklamě absolutně nezávislá. Na co jsem viděla reklamu, to už nekoupím“ — hluboce se mýlí. Je na reklamě absolutně závislá.

Má psychická vada mě proto v uměleckých zážitcích omezuje.

IV.

Někdy přepnu kanál zpátky, když ještě jdou reklamy. Tak je aspoň vytrestám tím, že vypnu zvuk. Tím se ukáže, jak vtíravý a otravný smysl je sluch proti zraku. Většina odpornosti reklamy se vytratí a reklama dostane poetický nádech.

Kéž by člověk mohl zacházet se sluchem tak jako se zrakem!

Mám z reklamy dokonce estetický požitek — takové herecké etudy, jaké předvádějí v reklamě hlavně naturálové, ale i herci, se nedají vidět ani v tom nejumělečtějším filmu.

Můžete vidět orgasmus po lžičce jogurtu, holiče krásnější než ti nejslavnější herci, božskou blaženost po uklidnění střev, odpudivost puchu, …

V.

Každý týden vyhodím ze schránky skoro kilo letáků. Taková kniha by teď stála tři sta korun. Zaplatí ty letáky někdo? Ten, kdo si koupí věci, na které je v těch letácích reklama.

Smysl komerční televize je udržet diváka u bedny od reklamy k reklamě. Kdo si platí komerční telku? Ten, kdo si koupí věci, na které je v telce reklama.

Utěšuji se tím, že jsem obecní chudý, a proto je můj desátek reklamě malý.

Tuším, že kdyby vskutku vládl lid, a kdyby se dozvěděl, kolik platí za reklamu, zakázal by ji obratem. Nezaměstnanost by prudce vzrostla a obecních metařů by prudce přibylo.

VI.

Myslí si Albert, že lidé v něm budou nakupovat, protože má šmoulí ceny? Myslí si Lidl, že lidé v něm budou nakupovat, když jim posílá letáky o formátu A1 — 0,6 × 0,84 metru? Myslí si Penny, že lidé v něm budou nakupovat, když jim praví, „Zasloužíte si to nejlepší“?

Myslí si reklamní kreativci, že lidé jsou pitomci? Asi jsou —