Ekonomie, simulakrum a reklama

Toto je text pro pomalé hráče tahových strategií, není to text pro rychlé hráče stříleček. Řekl bych, že čtenáři Mladé fronty jsou rychlí střelci, proto se tento úryvek traktátu sem nehodí. Ale nic jiného na válu nemám. V post scriptu je reklama na politickou pornografii — proto článek teď uveřejňuji.

Ekonomie

Odkud pramení ideje, maximy, preskripce, které vedou člověka v jeho rozhodnutích o smyslu jeho života? Tradují se — ale odkud vnikají do tradic? Mají ty maximy předlidský pramen?

Chuť žít. Chuť přežít ve svých dětech  — Odtud se všechny vůdčí maximy dají odvodit.

Odkud pocházejí diference třídění maxim? Existuje absolutní měřítko?

Stejný je přítel, spolu si pomáháme, a  jiný je nepřítel, spolu válčíme.

Proč-že jsou továrník a dělník, sedlák a nádeník navzájem nepřátelé? Vnucuje jinakost v hierarchii moci člověku nepřátelství? Musejí být vojevůdce a voják nepřátelé? Heslo diference je tu odcizení  — vzájemné odcizení motivů proč-aby.

Továrník chce vykořistit dělníka a dělník chce kořistit u továrníka. Trhovec chce oškubat kupce a kupec chce ošidit trhovce — mají tato nepřátelství předlidský pramen?

Továrník se ptá dělníka, „K čemu jsi mi dobrý?“ Dělník se ptá továrníka, „K čemu jsem ti dobrý?“

Dělník chce být továrníkem, proto se nemá rád. Továrník nechce být dělníkem, proto ho nemá rád.

Prodat to, co člověk musí prodat (svůj výrobek), a koupit to, co člověk musí koupit (chléb, brambory, cibuli), není skutek moci a  svobody. Skutek moci a svobody je prodat to, co člověk nemusí prodat (umělecké dílo), a koupit to, co člověk nemusí koupit (Bugatti Veyron).

Dělník musí prodat svou práci a  továrník ji může koupit, nebo odmítnout. Továrník musí prodat výrobky své továrny a kupci je mohou koupit, nebo odmítnout. Kupec je svobodný a prodejce podléhá nutnosti.

Menšina situací je obrácená — některé věci kupec musí koupit (chléb) a některé řemeslníky, dělnickou šlechtu, továrník musí obstarat (strojvůdce).

Když továrník neprodá své výrobky, když dělník neprodá svou práci, popírá to smysl jejich životů.

Že trh je místo svobodného setkání, proto je mýtus. Strana nutnosti musí prohrávat ve smlouvání se stranou možnosti.

Reklama obelhává kupce v zájmu továrníků — „Tohle prostě musíte mít!“ Ale ve skutečnosti jen mohou, nemusejí.

Skoro všem lidem, bohatým i chudým, se zdá, že musejí mít to, co jejich sousedé, co jejich okolí — multimiliardář Petr Kellner si musel koupit Boeing Business Jet 737-700, aby ho ruští oligarchové při obchodech respektovali.

Člověk je tvor, který spolupracuje, nebo soupeří — a trh je místo soupeření.

Kteří lidé jsou ti stejní a kteří ti jiní je věc svobodného rozhodnutí, nebo to pramení ze zvířete? Všední praxe ukazuje, že o tom lidé rozhodují — včerejší nepřítel, dnešní přítel. A obráceně.

Existuje ve všech sporech útočník a obránce? Agresor rozhoduje, kdo je mu nepřítelem. Odkud přicházejí diference toho rozhodnutí? Jsou to skutky svobody bez předchůdců? Nebo existuje předlidské absolutní měřítko?

Simulakrum

Co to je simulakrum? Jestli nic nezobrazuje, ale jen tvoří něco nového, není to obraz a  nemůže to být ani mýtus. Je to čmáranice bez obsahu? Co to je fetiš? Je to obraz, který lidé uctívají místo toho zobrazeného, které je lidem nedostupné? Proč nedostupné — protože tam venku neexistuje, je mýtické?

Milovat střevíce asi je fetišismus, protože noha je nedostupná, ale je fetišismus milovat šilhavé?

Hloubej o „obrazu, který nezobrazuje“ — Ten nemůže existovat, nebyl by to obraz.

Kníže se přetvařuje a jeho věrní pochopové, slouhové o něm u obecenstva vytvářejí obraz dobrotivého, přejícného, veselého starce. Obecenstvo později knížete prohlédne, odkryje jeho tajemství — je to krutý lakomý sprosťák. Co se stalo?

Obecenstvo věřilo, že poznává dobrého starce — že vládne poznatkem, který zobrazuje skutečnost tam venku. Později se obraz zbortil v nechtěný, dříve utajený mýtus. „Zobrazená skutečnost“ se zhroutila, zlomila v mýtický obsah — ale mýtus tím přestal existovat, pracovat, obecenstvo ho odmítá, trvá už jen reminiscence mýtu, obsah paměti.

(Věřit, že poznává je mýtický pohled zvenku. Ten člověk neprožívá víru, subjektivně prožívá vědět — a jen mýtotvorce „vidí“ do jeho soukromí, vidí jeho omyl.

„Žít ve lži“ je mýtický pohled mýtotvorce zvenku. Aby člověk mohl žít ve lži, nesmí o tom vědět.)

Proto, aby simulakrum existovalo co simulakrum, nesmí obecenstvo vědět, že to je obraz mýtického obsahu. Musí se mu zdát, že poznává skutečnost tam venku. Proto filosof, který u obecenstva uspěje s obviněním, že obsah dobrotivého knížete je simulakrum, to simulakrum tím ničí. Propichuje ho a ono splaskne ve vzpomínku na skrytý, utajený mýtus, v hořkost. „Trvající existence poznaného simulakra dobrotivé kníže“ by proto byl protimluv, contrādictiō in se.

Technici masové komunikace, propagandisté — a pokrytečtí, nevěřící kněží — mohou schválně vyrábět tajná simulakra k obluzení, ohlupení obecenstva. Jak se říká, „Lid chce být klamán, tedy je klamán.“

Odpadnout od víry v Boha je vlastně vyrobit si simulakrum Boha.

Knížecí drábové mohou po implozi simulakra dobrotivého knížete vyvolat u obecenstva pocit viny — „Je to naše chyba, že jsme zlého člověka neprohlédli dříve“ — Němci po zhroucení nacismu.

„Lid je zdrojem veškeré státní moci“ je pusté ústavní simulakrum.

Ústavní simulakrum „Lid vykonává veškerou státní moc prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní“ připomíná vtip z doby „komunismu“ — „Na recepci se dělnická třída nasytila ústy svých stranických představitelů.“

Všichni politici, všichni advokáti, všichni tiskoví mluvčí, všichni reklamní kreativci žijí výrobou lží. Nechtěl bych mít jejich rozpolcené soukromí ani za zlaté tele. Mohou vychovat mravně integrální děti — nebo musejí vyrábět křiváky?

Dodatek

Cenzoři jsou stejně hbití jak za bolševiků. Do dvou minut od uveřejnění stopili voničku poezie z veřejné nabídky —

„Váš článek Víme, kam jdeme. Do prdele byl stažen na Váš osobní blog, pro použití vulgarismu v titulku. Patrik Banga“