Znáte ten pocit, když se vrátíte domů utahaní z práce. Okem prohlídnete haldy nedodělků a přemýšlíte jak na to? Stresová situace a jak ji řešit? Útočit a nebo utíkat? Dodělat a nebo dál přehlížet?
Tak toto se mě přihodilo minulý týden. Na co jsem sáhl, to mi z ruky vypadlo. Při pomyšlení na práci mě polívalo horko. Zlobou nad vlastní nechutí, nebo strachem nad vlastní nešikovností. Vždyť jak to může skončit? Určitě to nedopadne dobře! Takový den B. Den blbec.
"Nějak se mi do ničeho nechce" vysílám nouzový signál směrem ke své milé. Tss "nouzový signál" přímo žadoním o pomoc. Volám SOS.
"Tak se na chvíli natáhni a odpočiň si" má pro mě pochopení.
No jo. Ale ani ve vodorovné poloze, s knihou Hemingwayových povídek v ruce to, jaksi, není to pravé ořechové.
Zbloudilými kroky od okna k oknu, tu nahlídnout do novin, tu uždíbnout dobrot v lednici...
"Co je? Proč neodpočíváš?"
"Nějak se mi nic nechce. Ani jíst mi nechutná. Ani spát mi nechutná". Ale ani přechod do veselejšího tónu s pokusem imitace Babušky Jagušky z Mrazíka mi dneska nejdou.
Osoba, která je závislá, se lidově nazývá "závislák". Závislá na drogách - narkoman, na tabáku - kuřák, na alkoholu - alkoholik, na práci - workoholik ... vyznačují se neklidem až neposedností, nedokážou se soustředit na vykonávanou činnost. Hlavou mi problesknou úryvky z článku na Wikipedie.com. Jsem snad závislý? Jak jinak si to vysvsvětlit!!!
"Kde jsi?" Hlas mé milé mě zastihl s pohledem upřeným k namodralé záři monitoru. Prsty již přivyklé, automaticky, jak Pavlovovi psi, vyťukávají počítači jasnou cestu. Oči projíždějí názvy o které se, za doby abstinence, rozrostl a hledají, kde tuší skvosty, které vyzobou jak rozinky z koláčů. Pak projít ty, kde se doví, kam se zase vrtnul svět, aby se znovu vrátily k postřehům nekončícího zástupu skvělých lidí posedlých stejnými symptomy. Patologicky závislých na krásném čtení BLOGU, kteří bez něh nemohou být.
článek zveřejňuji v novém čase po dohodě s redakcí, neboť jsem špatně zvolil rubriku, která se nezobrazuje na hlavní straně blogu
