Přestože se Kozel Kozub lidem nestraní, cestování autobusem není zrovna jeho hoby. Nikdy neví jak se má zachovat a jak na tu či jinou situaci reagovat. Považte sami:
Kdykoliv přijde na autobusovou zastávku či nástupní ostrůvek, dříve či později, stejně nastupuje mezi posledními. Je pravda že od ostatních odkoukal různé fígle jak celou řadu předběhnout, sám je však nepoužívá. Tak předně.
Pokud v hloučku čekajících pozdě příchozí objeví nějakého známého, je potřeba prodiskutovat velice důležité záležitosti, mezi které beze sporu patří počasí, politická situace, výsledek fotbalového utkání, nebo včerejší díl televizního seriálu. Úměrný je pak stav kdy čím blíže ke dveřím autobusu, tím větší známý tam stojí.
Jestliže nejde metoda se známým použít, je dobré jít se podívat, v kolik mi ten můj spoj vlastně jede. Fakt že dotyčný spojem jezdí denně a změna jízdního řádu byla před půl rokem nehraje žádnou roli. A kdo hádá že dotyčný už vpředu zůstane, ten hádá správně.
Nejupřímnější chování mají děti. Protože neznají přetvářku jdou přímo dopředu a pramálo si dělají z pohledů případně pokašlávání starších generací. Jako každé mládě i oni se učí napodobováním chování starších a na autobusových zastávkách, alespoň na těch které používám, jinou nápodobu nevidí.
Jak už nastoupí do autobusu, nemá vyhráno. Nemá rád prázdná sedadla. Ne snad že by se bál samoty, větší obavu má z nově přistoupivších. Když už musí sedět sám, zdaleka vyhlíží příští zastávku a v duchu kalkuluje jak hodně se autobus zaplní a kdo z příchozích si přisedne k němu. Výsledek jeho tipovací soutěže je pak jistým semaforem jeho vizáže vůči svému okolí.
Jestliže si k němu přisedne spolucestující se zdvořilým:
„smím?“ nebo „je zde volno?“,
signalizuje to stav, že je dnes vše v nejlepším pořádku, jako by svítila zelená.
Pokud se však k němu svalí jako žok brambor a místo pozdravu si ještě udělá pohodlí tak že ho odtlačí až na okno, přemýšlí kde se stala chyba. Sám vychází ze svých pocitů když nastoupí do zaplněného autobusu a přisedává si k někomu. Přemýšlí jaký obrázek si o něm spolucestující udělají a jaká barva na „semaforu“ bude svítit.
Jestliže si někdo myslí, že vystupování z autobusu je bezproblémová situace, hodně se mýlí. Z přeplněného autobusu vystoupit bývá problém sám o sobě a kde najít ten správný okamžik aby to nebylo brzy kdy spolucestujícího požádá „s dovolením“ aby mohl vystoupit, případně aby to nebylo příliš pozdě aby vystoupit vůbec stihl.
Velkým problémem se může stát i trasa kterou nezná, kdy vlastně je ta zastávka na které musí vystoupit. A jak ji poznat? A koho se zeptat?
Konečně pak martýriem může být i samotný fakt, že je potřeba ještě se vrátit a celý kolotoč s nastupováním, jízdou a vystupováním začne znovu.
Snad právě z proto a hlavně z důvodů vysokých cen za jízdné, časovým rozestupům jednotlivých spojů, zpožděním, přeplněností linek a nenavazujícím přestupům jezdím raději autem.
