Tak je to tady - jsem máma a je to nářez a to v podstatě v jakémkoliv smyslu. Emoce jsou obrovské, dojímám se nad každou novou věcí, kterou se naše Laura naučí, jsem vyřízená, když pláče a já nevím proč a dmu se pýchou, když vyjdeme na procházku a lidé nahlížejí s úsměvem do kočárku. Pokaždé jsem neskutečně hrdá, když slyším tu v podstatě trapnou frázi: "To je ale krásný miminko". Já to také jiným maminkám říkala a to i v případě, že z kočárku na mě koukala málá zcvrklá příšerka, která mi nepřipadala ani trochu hezká. A jak lze mateřství zvládnout? Jednoduše, moc nad tím nepřemýšlet, naslouchat instinktům a hlavně brát s rezervou zaručené rady v časopisech a na různých internetových serverech typu "Co mám dělat když..."
Nedávno jsem četla článek o tom, že těhotné ženy jsou v dnešní době jakousi moderní "sektou" s vlastním náhledem na svět, se svojí speciální "vírou". Spadají tam i ženy, které na otěhotnění pracují - tzv. "snažilky". Ty tu hledají informace, jak nejrychleji otěhotnět (Dostávají rady, kdy provádět tuli tuli, aby už také měly v břiše mimíska).
Těhulky v jakékoliv fázi těhotenství mají tendence se sdružovat a scházet se v obchodních centrech a nakupovat miminkovské věci. Když jsem nabrala rozměry velryby nebylo pro mě nic děsivějšího než potkat skupinku jiných velryb, které mě shlídnou od hlavy až k patě a pak probírají, jak moje tenké malé nožičky mohou unést to obrovké panděro a přitom nenabírat tvaru "O" či alespoň "X".
Chtěla jsem se proniknout do tohoto světa, jakmile jsem věřejně oznámila své těhotenství a mé bříško se začalo zakulacovat. Zaregistrovala jsem se na jednom z "těhotenských" serverů a vzrušeně jsem čekala, až má registrace bude schválena a já se vrhnu do víru diskuzí o mém budoucím miminku. Jenže ouha - na co bych se asi tak chtěla zeptat? "Taky se těm budoucím maminám chce hrozně prdět, když sní bílý jogurt, taky je štvě manžel s tím, jak na ně pořád dohlíží, taky jim strašně smrdí lidi v MHD a co horšího - taky začaly diskriminovat domácího mazlíčka, protože pejsek pouští chlupy a nevoní jako zbytek vygruntovaného bytu a to s miminkem nejde dohromady?" Ne, tak to by nešlo, nechtělo se mi o těchto věcech mluvit s někým, kdo je pravděpodobně stejnej nebo ještě větší magor než já, protože přiznejme si - hormony dělají své.
A tak jsem vymyslela úplně banální dotaz na vybavení kočárku a netušila jsem kolik různých názorů se může sejít na téma, jakou peřinku či fusak si koupit. Přečetla jsem asi polovinu odpovědí a vzdala to, zjistila jsem, že nemám na to takhle debatovat, chci svůj čas věnovat věcem, na které díky práci nebyl čas - číst knihy, pouštět si filmy, chodit na procházky a prostě jen relaxovat a čekat, až se mimčo narodí.
Teď už vím, co péče o malé dítě obnáší. Nevím jak ostatní maminky, ale fakt je takový, že člověk musí z větší části popřít své potřeby (i biologické - protože nemůžu jít na záchod, když moje dítě právě dostalo hysterický záchvat a není k utišení) a pojem volný čas jaksi neexistuje. (Moje dcera přes den usíná maximálně na 10, či 15 minut, což znamená, že tento článek píšu opravdu velmi dlouho a zároveň zvládám jíst jablko, pít kafe a číst si maily).
S úsměvem na tváři si čtu názory matek "celebrit", jak je mateřství úžasné a jak to krásně lze skloubit s prací, protože ony mají to nejhodnější a nejúžasnější dítě na světě. Mrkají při tom svými dokonalými řasami a v plesových róbách ukazují svou prvotřídní postavu - protože samozřejmě chodí denně do posilovny, aby se po porodu dostaly do formy. A já se jen ptám: "Kde na to berete čas a nevadí Vám takhle brzo po porodu trajdat někde po akcích a toho malého drobečka nechat doma?"
Já tu právě teď sedím s poblinkaným tričkem (odmítám se převléct dokud nepůjdeme ven mezi lidi, protože Laura mi na pravé rameno ráda ještě něco přidá), stále mám ještě 3 kila navíc, ve formě se určitě necítím a řasy jsem si od porodu ještě nestihla namalovat ani jednou. Také bych potřebovala nový sestřich (Haló - kadeřníci, nechcete přijet ke mě domů a ostříhat mě?) a moc bych chtěla dočíst tu úžasnou knihu od Kena Folleta - ale je tak težká, že jí při kojení neudržim v ruce, tak čtu Francise.
A ke všemu pojem "vykojený mozek" je opravdu realita. Tuhle jsem se sousedkou byla na procházce (obě s kočárkem) a chtěla jsem jí vyprávět o tom, jak mi v těhotenství chybělo sushi, protože syrové ryby jsou v tomto období na seznamu zákazaných potravin. Zasekla jsem se hned na začátku, protože slovo sushi se mi prostě vykouřilo z hlavy. Snažila jsem se jí pojem přiblížit: "Jedná se o tradiční Japonské jídlo. Jsou to takové malé kousky ze syrových ryb a rýže." A víte o mi odpověděla? "Ježiž, já vím ,co myslíš, ale mě to slovo úplně vypadlo." Hrůza - dva vykojené mozky na procházce. Díky Bohu za internet v mobilu, stačilo zadat do vyhledavače "japonské jídlo" a já se toho brouka v hlavě mohla zbavit, aniž bych se ztrapnila telefonátem s manželem, který by mi tuto příhodu velmi rád připomínal do smrti smrťoucí.
Takže mateřství je to.....no, jak je to slovo....joooo, nádherný :-))
