Žiju…běhám…

Tak jsem se do toho běhání pořádně opřela. V červenci jsem poprvé uběhla trasu delší než deset kilometrů. Pokořila jsem tu magickou hranici, ke které jsem od loňského léta vzhlížela a neodvážila se jí překonat – jen jsem jí jemně oťukávala svým maximem 8 km.

Asi zafungovala i motivace. Ve chvíli, kdy jsme se s manželem zaregistrovali na „We run Prague“, jsem věděla, že běžecké trasy musím prodloužit, abych závod v pohodě a bez stresu zvládla. Na běhu je krásné, že pokud se neulejváte a vyběhnete alespoň třikrát v týdnu, výkonnost roste velmi rychle a výsledky přichází téměř okamžitě.

V den závodu jsem se necítila stoprocentně fit, celá rodina prodělala střevní chřipku a já skoro celý týden netrénovala. Naštěstí lidský mozek funguje na první signální a když na mě fandící lidi podél trasy řvali „Běž, Běěěž, přidej“, tak jsem se zabejčila a dala do toho vše. Spoustu běžců se nechalo vyhecovat do té míry, že podcenili své síly a ke konci závodu se jich stále více povalovalo u krajnice a zdravotníci do nich lili vodu, zvedali jim nohy a chlácholil je, že za chvíli bude líp.

Já si závod neskutečně užila. Jsem zvyklá běhat v poměrně náročném terénu, takže vybraná trasa rovinatým centrem Prahy mi nedělala velké problémy. Nejvíc lidí jsem předháněla v jakémkoliv delším stoupání, kdy se moje nohy vzpomněly na všechny ty brutální lesní kopce plné kořenů a kamenů, které jsme spolu za poslední rok absolvovaly. První třetinu cesty jsem dokonce udýchala nosem, protože díky „nahuštění“ běžců jsme byli nuceni pomalu vyklusávat (na to já popravdě nejsem zvyklá vůbec). Celou trasu mne bavila osobitá mota na tričkách mých spoluběžců. Držela jsem se hezké blondýnky v tričku s nápisem: „Drž se mě, ukážu ti zkratku“, ale slečna už na Václaváku přešla do chůze, tak jsem pronásledovala běžkyni s motivačním logem“Běžím pro čokoládu.“ Nakonec jsem se zařadila za pána v tričku s nápisem Forrest Gump (to byl koneckonců nejlepší běžec světa). Těsně před cílem jsem předbíhala skupinku s jednotným logem „Born to run“ a to mi dodalo sílu na závěr.

Celou dobu jsem myslela na Hedviku. S každým bolestivým nadechnutím jsem cítila příliv energie. Myslela jsem jen na to, jak by se dala energie poslat někomu kdo jí potřebuje, právě jako Hedvika. Nakonec jsem vyhrála sama nad sebou, svůj cíl doběhnout pod hodinu jsem si splnila. Hedvika svůj boj prohrála, opustila nás hned dva dny po závodu. Bylo jí pouhých 34 let a zatímco já bojovala maximálně s leností vyběhnout, případně s bolavými svaly po běhu, ona se rvala s rakovinou. A mě se strašně chtělo křičet na všechny kolem sebe: „Haló, Hedvika umřela – nemůžete dělat jako že nic. Nemůžete normálně vstát, nasnídat se a odvézt děti do školy.“ Jenže život běží dál, všechno běží dál, a tak poběžím i já…a s větrem o závod.