Asertivní chování

Tento týden mi jedna nejmenovaná zásilková služba doručila objednaný balíček. Což je naprosto v pořádku, obzvlášť když jsem si zboží objednala o den dříve. Nicméně opět se u mě projevilo moje mírné, nekonfliktní a až příliš „submisivní“ chování.

Za týden mám termín porodu a při vší úctě – opravdu je to na mě patrné na první pohled. Zaměstnanci služby (dva mladí hoši mírně přes dvacet) mi jen suše sdělili, že nemají drobné na vrácení a pokrčili rameny. Dávala jsem jim 2000 Korun a balíček stál 1260 Korun. Neváhala jsem a obvolala sousedy, bohužel mi nemohli pomoci. Napadlo mě tedy, že by šlo peníze rozměnit v obchodě. (Upozorňuji na to, že bydlím na vesnici a nemám obchod vedle domu).

Nějak jsem čekala, že  mladí gentlemani s úsměvem na tváři nastartují motor a do obchodu mě alespoň odvezou. Nechali mě tam dojít pěšky, šla jsem opravdu mravenčím krokem, protože pod nánosem sněhu byla zrmzlá ledová plocha a já opravdu nechtěla riskovat, že sebou někde žuchnu.

V závěru jsem svůj balíček dostala, chlapci spokojeně odjeli, aniž by na chvilku byli donuceni opustit teplo vyhřátého auta. Paradoxně jsem nejvíc byla naštvaná na sebe – kam se poděly mé dovednosti  z přednášek o asertivitě?  Zůstala mi kdesi v nitru kapka hořkosti a malá vlna ponížení. Mám problém v určitých situacích reagovat tak, jak daná záležitost vyžaduje. Moje chování často postrádá to, co se v dnešní společnosti  tolik žádá – totiž to takzvané „jednání s ostrými lokty“. Připadá mi hrozně smutné, že si o určité věci musíme říkat, žádat o ně, někoho prosit a přitom by některé reakce měly být přirozené a automatické. Přece nenecháme těhotnou ženu s obrovským břichem lítat po vesnici a shánět drobné po všech čertech.

Možná, že je to trochu naše česká obecnější vlastnost, ta neschopnost se ozvat při situacích, kdy se k nám někdo chová nepřiměřeně nebo jsme s něčím nespokojeni. Přiznejme si, kolikrát jsme byli schopni vrátit jídlo v restauraci, protože to zdaleka nebylo to, co jsme očekávali? Kolikrát jsme ochotní snášet malá či větší příkoří na úřadech, kdy se k nám chovají jako k nesvéprávným (i když při vyplňování některých formulářů si tak skutečně můžeme připadat)?

Na druhou stranu mi také strašně vadí ta naše lhostejnost vůči druhým, hlavně ve velkých městech. I když pravda je, že naposledy, když jsem z chodníku zvedala jednoho bezdomovce, protože jsem měla obavy, jestli mu třeba není zle, stačil mě během deseti vteřin poslat někam, nazvat mě čubkou a ještě mě solidně pozvracet. Pak se ale zase stalo to, že jsem v přeplněném autobuse omdlela (občas se mi to díky nízkému tlaku stává) a když mi dvě hodné paní pomohly a vystoupily se mnou na zastávce, kdosi je odrazoval, ať mě nechají na pokoji, že jsem akorát nějaká pouliční feťačka (snad díky piercingu na obličeji – nevím).

A tak bych jen chtěla orodovat za to, abychom byli o trochu víc pozornější vůči okolí a zároveň se nebáli ozvat, když se k nám někdo chová způsobem, který určitě není v dané situaci vhodný. Já si třeba solidně natrénovala, jak slušně poslat doručovací službu pryč i s balíčkem, pokud mi nejsou schopni vrátit peníze......nebudu drzá ani nepříjemná, jen o trochu více asertivní, abych se na sebe mohla v klidu podívat do zrcadla a necítit se jako pitomec. Vrchovatě mi stačí pocit vyvržené velryby, protože pohyb v těchto posledních dnech těhotenství mi dává poměrně zabrat.