“Ze-mě-tře-se-ní”, vylítnu ve čtyři ráno z postele. Podlaha se hýbe jak po nepodařeném flámu. Spadne lustr? Nespadne? Rychle boty... ta kolohnátská neohrabanost, levou do pravé a pravou do levé... a vzbudit děti. Kde je evakuační taška? No, kde by byla. Nikde. Každý rok si říkám, že ji preventivně připravím. Uvnitř bude deka, láhev s vodou, baterka, suchary a píšťalka. Plané řeči, nemám nic. Jak sbalit během pár vteřin prchací zavazadlo?
Manžel spí jako poleno. Otřesy ho sice probudí, ale mávne rukou. “Spi a neblázni,” říká. Zabiju ho, flegmatika. Nechá nás tady zapadnout a zhynout. Ještěže funguje Internet.
Facebook. Už se ozývají další Češky a Slovenky, žijící v Itálii, některé vystrašené. Pár holek je přímo z epicentra, z Emilia Romagna. Necelých sto kilometrů od nás. Byla to šestka. To je celkem slušný zemětřesný nářez. Italský kraj, starobylé památky – ale i staré budovy, které jsou jen na heslo. Italská architektura je krásná, ale taky křehká. Vidím to na našem baráku. Domy skoro jako z papíru.
Ostatní holky si sdělují aktuální informace. Několik z nich vyběhlo v pantoflích před dům, přes sebe hozené deky. Jedinečná příležitost na pyžamové párty venku. Kafe ráno po čtvrté je tou správnou peckou. Které se nevyrovná nic. Během záchvěvů si vyměňujeme informace. Ode dneška už nikdy nebudeme usínat jako krasopaní v nočních košilkách, ale vždy připravené s hornickou přilbou na hlavě. I s bagančatama. Opravdu sexy.
Pak zcela vážně rozvíjíme nápad s evakuační taškou. Kupodivu jim to nepřipadá až tak hloupé. Výborný nápad je čokoláda. Tu doma nemám, sušenky došly... najdu poslední pidibalíček, to je pro pět zahrabaných málo. Ještě máme žrádlo pro křečka. Omylem značkové, taky jsem při nákupu málem finančně vykrvácela. Ale vypadá to na těžké BIO, a v případě závalu by se křečkožrádlo dalo eventuálně i pozřít.
Baterka – kde je jí konec. Skončila někde v synově šroubárně a rozdělávárně. Sirky? Jestli někde pod závalem škrtnu, tak to je poslední škrt. A mobil je jako vždy vybitý, protože nabíječka není jako vždy tam, kde většinou být má. Takže v závalu a potmě. Jedině vydávat zvuky, aby se k nám záchranáři dostali.
Píšťalka!!! Taková potřebná věcička, kde jsme ji jenom měli? Hlavně když je doma tucet vařeček a desítky zbytečných přívěsků na klíče.
“Mami... mně se chce blinkat,” táhne mě za ruku do koupelny dcera. Tašku mám skoro sbalenou. Tlustá deka, léky, láhev s vodou, poslední balíček sušenek pro děti a nouzové žrádlo pro křečka pro dospělé. Hernajs, ta píšťalka... nejdůležitější věc, a nemám ji! Maruška objímá záchodovou mísu, zase nějaká viróza. Držím jí hlavu a doufám, že se vyblinká do dalšího záchvěvu. Stihla to, další byl až odpoledne.
Nakonec jsem našla adekvátní náhradu píšťalky. Manžela málem kleplo, když to uviděl. Sice nevím, jestli by na ni reagovali záchranáři, ale fotbaloví fanoušci určitě. Do tašky jsem uložila ohromnou vuvuzelu. I s vlaječkou...
