“Zdravstvuj, Kaťuša, jak se máš?” uvítá mě primář se svými nohsledy. Patrně v rychlosti chybně - spíše dočista blbě - přečetl moje příjmení. Kučíková alias Kaťuša. Je malebný říjen, ale já jsem zase v nemocnici, po další operaci. Břicho bolí jako čert. V hloučku zírajících nažehlených chirurgů to nějak zašumělo. Asi jsem pro ně zajímavý případ. Kdepak. Víc než funkce rozštelované Kaťuši je zajímají funkce elektronické čtečky knih, kterou jsem zapomněla na peřině. Doktorská debata je ovšem náramně vášnivá. O čtečce.
Jsou to chirurgičtí machři. Ale kde leží Čechy - je pro ně ve hvězdách. Východních. Spíše se tím ani nezabývají. Možná podle nich dojíme velbloudy a tradičním pokrmem je třeba vařené beraní oko. Beraní... možná spíš volské. Pár volů znám. Vy asi taky, viďte?
“Jmenuju se Marta a mluvím česky, a-hoj, do-brý-den. ´Zdravstvuj´ je ruský pozdrav,” říkám, zatímco se konečně zabývají mým tělem. Chovají se ke mně velmi slušně, ale poloha i jazyk mé rodné hroudy je pro ně něčím vzdáleným. Jejich nezájem jim ani nezazlívám. Zeptejte se dvaceti našinců, ať vám řeknou, jakým jazykem se mluví na Kypru či v Černé Hoře. Ale v Čechách se pořád ještě mluví česky, ne rusky. Co naplat, tihle italští borci v tom mají takový menší národnostní galimatyáš.
Opravdový národnostní galimatyáš jsem zažila před pár měsíci na “Festa dei popoli” v Thiene. Takový mezinárodní mejdan v parku. Kolem čtyřiceti stánků, co stánek, to jiná národnost, s čímkoliv, co je typické pro jeho zemi (pokrmy, kroje, prospekty). Nedotuje nás ani české velvyslanectví ani ministerstvo, všechno z vlastních zásob. Napeču několik pekáčů kynutých buchet, aspoň to jídlo. Doma se mi totiž normálně žádné české kroje nepovalují...
Český stánek organizuje temperamentní šikovná Lída, je nás jenom pár, pomáháme, jak se dá. Slovenské krásky odvedle taky nezahálí. Oba stánky jsou narvané těsně na sobě. Mísí se vůně štrůdlu, bramboráků, buchet, perníčků, bratislavských rožků, korbáčiků. V 39 stupních ve stínu by spíše bodla vychlazená kofola nebo lehké pivo. Alkohol je tu oficiálně zakázán. Oficálně. Statné růžolící Ukrajinky v krojích začnou mnohohlasně zpívat jejich lidovky. Za mísou s pirohy mají schovaný kvas, který děvušky pohání k čarokrásně zpěvavým altům.
Jdu se plazit na obhlídku ostatních národů. Kongo, Jamajka, Maroko a tetování henou, Brazílie... chlapci z užnevímjaké africké země sedí na židlích a dlouze kouří - kde mají ženy? Němců moc v Itálii není. Jejich stánek je střídmý... německý. Je tu i Srbsko, Černá Hora a Chorvatsko. Ovšem pokaždé ob jeden stánek. Naštěstí. Spíše díky prozřetelnosti organizátorů. Bývalí Jugoslávci se navzájem ostentativně ignorují. Zato česko-slovenské štěbetání a smích jsou slyšet až k Peru.
Zástupci zemí přicházejí postupně na hlavní pódium se zdravicemi v jejich rodné mluvě. Důstojnost, nedůstojnost, občas potlačuji smích (ne posměch). Slyším jakousi jazykovou smršť jako drtit drn skrz vrt - asi tak nějak.
V poledne začíná bohatý etnický piknik pod jednou plátěnou střechou. Každý národ si připravil svoje typické menu. Návštěvníci obcházejí s papírovými tácky jednotlivé země, a nabírají si. Roztodivné koření rozpaluje chuťové buňky. Jamajská rýže, vařená v kokosovém mléce, s červenými fazolemi. Rumunské sarmale - zelné listy plněné masem a rýží.
Brazilské černé fazole s masem. Kdysi mi jeden Brazilec, mnoho let žijící v Itálii prozradil, že pochází z velmi chudého venkova. Maso bylo vzácné, děti byly krmeny hlavně černými fazolemi. Teď je z něj statný, pohledný mužský. Připomíná mi, abych svým dětem vařila fazole aspoň dvakrát do týdne. Ale jenom černé. Tak jo. Ale asi pouze v létě, kvůli větrání.
Chilská empaňada - kuře, maso, ryby na olivovém oleji s cibulí. Marocký kuskus a nezapomenutelná směs masa tajine, vynikající. Čichám k argentinskému masu, voní asi tisícem druhů koření. A další a dalši... a čeští utopenci, bramborák. Asi mi bude blbě.
Já, Marta hamižná, frontami odkojená, si naplácávám na talířek od každého něco. Skoro přetéká. Kdy a kde budu zase mít možnost ochutnat tolik roztodivných chutí? Jedna Jamajčanka, připravující rýži, se drbe prsty ve vlasech, a zase sahá na pokrm. Brrr. Nejsem cimprlich, ale teď mi dochází, že vlastně nevím, kdo a v jakých podmínkách pokrmy připravoval. Ze zvědavosti ještě několikrát oblíznu od každého jídla lžíci, ale končím. Asi jsem srab. Moje imunita pořád kulminuje kolem nuly, a ještě si rozhasit střeva. Schroupám naše slané tyčinky a jdu místo žaludku potěšit duši za chumlem strakamakatých dětí.
Děti sedí pod ohromnými staletými stromy, naprosto uchvácené Slávkou, jinak organizátorkou slovenského stánku. Je neuvěřitelnou kombinací laskavosti, inteligence a krásy. Největšími neposedy jsou čokoládoví senegalští kluci, Slovenka je naprosto vtáhne do pohádky o řepě i do tábornické hlava-ramena-kolena-palce. I s překladem.
Odcházím z parku, a říkám si, že jsem trochu Češka, trochu Slovenka, stříknutá Ukrajinou, Kongem, Jamajkou, a kdovíčím ještě. Takový poctivý člověčí galimatyáš. A myslet si, že jsme pupkem světa, je trochu bláhové. Ačkoliv naše kořeny jsou silné a pevné. Česká republika. Československo. Co politici rozsekli, to jsme zase sešily. My, holky české a slovenské.
Ale teď už je opět říjen. Jsem z nemocnice doma a jdu na vyndání stehů. Jeden obzvláště andělský doktor si mě nějak upamatoval. Bude Kaťuša? “Márta. Signora Máárta!” - no vida, tak už znají moje pravé křestní jméno. I rodnou českou hroudu, jejichž sláva hvězd se dotýká. Lékař bezelstně pokračuje: “Signora Márta - zdravstvuj....”
