“Ona je odhalená,” zaslechnu za sebou nesouhlasné zamlasknutí. Prsa se mi nevalí z výstřihu ani mi nekouká zadková čárka z džín.
Omylem jsem byla vtlačena na kostelní mši. Na nedělní mše chodíme běžně, leč pokaždé patřičně oděni. Dneska jsem návštěvu svatostánku opravdu v plánu neměla. Syn končil jakousi akci se skautem. Po každém takovém návratu na mě mluví divným jazykem jako alpenstok, kápo, adžeší a tak. V pětattřicetistupňovém pařáku jsem mu šla naproti s tím, že si spolu cestou domů zaskočíme k našemu zmrzlináři. Zase zdražil o dvacet centů! I kdyby o pade, stejně si dám svou oblíbenou. Fíkové nelze odolat, stejně jako oříškové s kusy lískových oříšků. Chřastím drobnými v kapse a lije ze mě jako ze zpoceného maratonce.
Skupina skautů jde jako jeden muž. Ovšem ne ke mně, ale přímo do kostela, na mši. Lepší počkat na syna při mši uvnitř kostela než umřít vedrem jako rozteklá fíková v ostrých paprscích slunce. V tu chvíli mě vůbec netrkne můj nevhodný ohoz.
Před oltářem jásající mladík s kytarou ukazuje, aby se rodiče všech skautů povinně posadili dopředu. Jdou rádi. Pro mě však není úniku. Jsem vtlačena davem kamsi na kraj kostelní lavice přímo pod vyřezávanou kazatelnu. Stejně na ni nikdo nechodí, kněz většinou káže s mikrofonem před oltářem.
Pokud je šňůra mikrofonu dostatečně dlouhá, chodí mezi lavicemi, to je ta horší varianta. Většinou totiž pokládá kontrolní záludné otázky z právě přečteného evangelia. Nerozumím úplně všemu, a tudíž pokaždé odpovídám z cesty. Kněží si pak zcela jistě myslí, že mám nedělní propustku z ústavu, a dají mi raději pokoj. Naštěstí v tomto kostele má mikrofon krátkou šňůru, akorát tak na oltář a ani o metr dál. Asi v tom má prsty nějaký rozumný věřící.
Kostelní baby za mnou začínají pomlaskávat. Nevím zprvu proč. Když slyším slovo odhalená, rozhlížím se okolo po nějaké polonahé necudě.
Jedinou necudou jsem totiž já. Vstoupila jsem do svatostánku v tílku s úzkými špagetovými ramínky!
Chyba, velká chyba. Rozprostřené vlasy mi nahá ramena přikryjí částečně. Vzhled povětrné ženské si už nenapravím. K nahým ramenům jsem nyní navíc rozcuchaná!
Krčím se pod vyřezávanou kazatelnou a tvářím se též vyřezaně a svatě. Marná snaha. Po mši mě sněm kostelních bab rovnou odpráskne někde za farou!
Do italských kostelů je zakázáno chodit ve špagetových ramínkách s odhalenými rameny. Nesmí se ani v minisukni, končící těsně pod zadkem (tohle mi tedy opravdu nehrozí). Tato pravidla si nikdo z místních nedovolí porušit. Ne ze strachu, ale z respektu k již danému a dlouhými lety prověřenému.
Jak je nepřípustné vstoupit do kostela s odhalenými rameny, totéž platí i v místních školách. První stupeň je schován pod černými lehkými zástěrkami, které by v létě měly chladit a v zimě hřát, ale často to bývá naopak. Druhý stupeň, scuola media,a střední školy - gymnázia, licea (po italsku s měkkým I, jinak po česku samozřejmě lycea) mají svá pravidla ještě přísnější než kostelní. Kromě špagetových ramínek se zákaz týká i odhalených pupíků, koukajících slipů zpod padajích džín, kraťasů nad kolena, resp.pod zadek. Nic nad kolena, ani sukně, ani kraťasy.
Je to takové... svazující, připadá mi. Omezující! Jenomže nikomu to tady nevadí. Jednoduše a bezezbytku respektují pravidla. Všichni. Holka si vezme špageťáky s mini někde ven na louku, do města či kamkoliv jinam. Ale do školy - nikdy! Mé děti mi shodně říkají, že by je ani nenapadlo jít do školy nevhodně oblečené. “A proč, mami, když se to nesmí, tak to tak je!”
Ačkoliv mě záškodnicky občas napadá, že je potřeba čas od času pravidla porušit a pročistit vzduch, dělám to čím dál méně. Nějak jsem načichla zdejším respektováním toho, co funguje. Tak proč to měnit!
Respektuju to, co je dáno. Vajíčka na hniličku vařím čtyři minuty, špagety číslo pět devět a půl. Do kostela jen se zakrytými rameny. A tak dál.
Kromě dneška.
Zoufale se rozhlížím po dlouhé lavici a hledám zapomenutý šátek nějaké sklerotické bábrlinky z včerejší mše. Kus čehokoliv, co zakryje má ramena, a zavře pusu pohoršeným kostelním klepnám.
V lavici leží pár zpěvníků. A taky barevně vytištěné týdenní dvojlisty (přeložená A4) se seznamy kostelních akcí a mší. Jsou barevné skoro jak má špagetová ramínka.
Mám to. Vmžiku čmajznu dva kousky, jeden rozložený šoupnu pod levé ramínko, druhý pod pravé.
Akorát se nesmím ani pohnout, neb šustím jako kukuřičné šustí.
Sněm kostelních bab za mnou úžasem zmlkne... až do konce předlouhé mše. Bodejť by ne.
Z necudné Marty se stala Marta skorosvatá...
Písmenka z kostelního programu se mi totiž, bohužel, opravdu důkladně obtiskla na má zpocená ramena.
I s barevnými obrázky Krista a s daty všech místních pohřbů...
