„Bravo, zase těhotná?“ blahopřeje mi prodavačka na místní tržnici. Já? Nechápu. Had trpělivých důchodkyň evidentně ano. S pochopením mě mrskne přímo k pultu. Jsem ochromena trapností situace. V ranním kvapu jsem si otočila naditou tašku na břicho a přehodila pončem. Do vzhledu gravidního Teletubbies mi chybí už jen barevná anténka...
Couvám s koupenými sušenými rajčaty a nenápadně přehazuju tašku na zadek. Pořád pod pončem. Má postava je teď silně kuželkovitá. Kolemjdoucí parta černochů mlaská, taková bělošská zadnice se hned tak nevidí. Kam s tou taškou? Vyvalenou na boku ji nenechám. Běžně se tu nekrade, ale na trhu jsou i rumunští pobertové. Otřou se o bok a ze zavřené tašky zmizí i to, o čem nevíte, že tam máte. Na váš zadek si naštěstí netroufnou. V autě ze sebe rychle sundám pončo i tašku. Neprozřetelná kombinace.
Příště si pod pončo vezmu raději batoh. Italky batohy zásadně nikdy nenosí. Já začnu. Buď budu hrbatá nebo prsatá. Frčím do práce.
Na kase, kde občas vypomáhám, se ke mně nakloní Lucia. „Potřebuju něco odložit, než nakoupím,“ poprosí. Po dnešní ranní scénce jsem vstřícnější než kdykoliv jindy. Lucia mi vrazí do ruky novou kosu. Nabroušenou. Taky neprozřetelná kombinace. Nejdřív šla koupit kosu, potom k nám potraviny. Papírový obal z ostří padá. Lucia mizí v uličkách obchodu. V ruce mám kosu a ke kase jdou zákazníci. „Mám to zapsat zase na dluh nebo v hotovosti?“ ptám se něžně andělsky. Kosa v levé ruce je morbidní. Zákazník horlivě kývá hlavou, v hotovosti, to je jasné. Opřu kosu za zády a můj pidiprostor u kasy se zmenší o jeden level. Nemluvě o bezpečnosti. Ta je v tuto chvíli na bodě nula. S přesností japonského robota počítám eura, vytahuju zpod pultu igelitky a rovnám do nich zboží. „Lucia, kde jsi,“ volám do útrob obchodu. „Teď odběhla vedle do baru,“ říká italský puberťák a pobaveně si prohlíží kosu za mými zády. „Máte tady nějakou novou výzdobu, ne?“
Beru kosu a stavím ji ke košíkům. Hloupost. Přijde dítě, a je po malém Itálkovi i po zlomené nové kose. Venku být taky nemůže, za zády je nebezpečná...
V ruce. Budu ji těch pár minut držet v ruce a prostě to přežiju.
Jak dlouho trvá italské důchodkyni, než vysrkne piccolo kafe v baru s kamarádkou? Žádnou nanosekundu, nýbrž minuty. V tomto případě čtyřicet.
Čtyřicet minut s kosou je totéž co deset let bez kosy. Moje letité kosmetické fígle za krásnější Martu dostaly na frak. Teprve kosa mi dodává náležité grády! Švarní italští hoši kosu ochotně přidrží, a zatímco jim cpu jejich nákup do igelitek, dvojsmyslně i trojsmyslně žertují. Trošku staří elegáni předvádějí, jací jsou sekáči a zajímá je, jestli kosu známe i v naší zemi. „Neznáme,“ říkám vážně, „už sto let sekáme trávu sekačkami...“
Krásné poplkání během práce přeruší Lucia, a se slovy o svaté Martě odchází i s kosou. S kosou mizí i zákaznické jiskření, mám zase fádní mimikry a prostor u kasy je opět na svém obvyklém levelu. Ale k čemu mi to je....
Pár týdnů poté stojím frontu u známého stánku na trhu. Neitalsky, s batohem, v popnuté bundě. Než stačí prodavačka od rajčat cokoliv říci, vysvětluju jí: „Víš, já jsem těhotná nebyla, to jenom...“ Hned mi skočí do řeči svou italskou ratatatatatilkou: „Promiň, je to moje chyba. Někdy prostě tlusté ženské vypadají jako těhotné. Ale od minule jsi dost zhubla, ne?“
S kornoutem sušených rajčat raději urychleně zdrhám do práce. Marnost nad marnost. Dnes se za mnou neotočí už ani ten černoch. Jak se stát přitažlivou jiskřící ženou? Jedině... už to mám: „Milý Ježíšku, přines mi, prosím Tě, pod stromeček nějakou pěknou... kosu.“
