„Ty jsi Marta? B-e-ll-a! K-r-á-s-n-á! Můžu?“ Šmarja. Nádherný italský frajer našpulí pusinu. Žádná krasavice fakt nejsem, vyvedl mě z rovnováhy vzhledově průměrné baby. Rdím se až na na achilovce. Jsem ochromena. Doma v podobných případech okecám devadesát procent mých nedostatků. Úspěšně. Tady to nejde, moje italské „Ema má mísu, jé, my se máme“ má pořád akcent negramotné a venkoncem zaostalé pani.
Mlask. Mám ho tam. Dvakrát. Třikrát. Tisíckrát mě políbil na tvář (ve skutečnosti jen třikrát). Místní obyvatelé nemají tyto jižní týpky moc v lásce kvůli jejich neserióznosti a nespolehlivosti. Pro konzervativní italský sever je jižní kultura trochu nepochopitelná. Pro mě taky, ale neodsuzuji je. Je to jejich způsob života. Možná pro změnu nechápou můj. Jejich přítomnost mě nechává tudíž chladnou asi jako pivní kostky v mrazáku.
Tenhle nepřehlédnutelný švihák Franco má ale něco setsakramentsky navíc. Charisma? Kýho čerta co... I když jako fešácký čert vypadá. V duchu bagatelizuji jeho vzhled, charisma necharisma, abych nepropadla naprosto. Jsem věrná spokojená manželka? Jsem. Chci být dalším zářezem na jeho hodně popsané pažbě? Nechci! Nagelovaný perfektní účes s tlustým zlatým řetízkem kolem krku má skoro každý mezinárodní „ošoust“. Je navoněný nějakým dražším foukátkem právě pro tyto příležitosti. Podobných jsem už viděla... nikdy to se mnou nic nedělalo. Ale Franco... ten jo. Nechápu to. Třeba je duševně zaostalý padouch. Řeči. Jeho intelekt je mi v tuto chvíli šumafuk. Nepomáhá to. Ani když si projedu všechny duševně spřízněné blogerské i fejsbukovské hochy. Není nad fyzický kontakt. S hormonama rozhozenýma jako šestinedělka se přihlouple úsmívám.
Zapomněla jsem na mého muže. Stojí jen pár kroků ode mě, copak mu to nevadí? Ne. A ještě mě přátelsky frajírkovi představí, že jsem jeho žena. „Manželka? B-r-a-v-o!" Italského svůdníka to vůbec neodradí. Naopak, nadšeně zve celou naši rodinku na grilovačku, k němu domů. Pozítří. Manžela zná léta, se mnou měl čest až dnes. Znovu mě chytne za ramena a já propadám peklu. Svoje okouzlení slepičím ihned manželovi. Jako nějaká trubka. Nevěří mi. Absolutně. „ Jak se může mé vzdělané a intelektuální ženě líbit takový týpek? Někdy ty tvoje legrácky nechápu... Co na něm, proboha, vidíš?“ (no právě nevidím, ale cítím)...
Říká mi o něm pár drbů. Franca adoptoval jeden z místních. Takový poctivý severský horal. Dožil se ještě svého prvního vnuka, pak zemřel. Francovi tím odešlo všechno. Zázemí, jistoty, táta, který ho vychoval a pochopil jeho bouřlivou pubertu. Franco má stále i přes nálepku bouřliváka dobré srdce. Žije ve starém domě po svém otci, se ženou a dvěma syny. Jeden má pár týdnů, ten druhý je těžko zvladatelný školák. Manželka je z jihu, od Neapole. Být z Neaopole je pro Italy ze severu stejně respektovaný původ jako pro Čechy třeba Chanov. Jsou přesvědčeni, že „ti z jihu“ jsou protěžováni. Například tím, že nápadně často vyhrávají konkursy na pohodlná místa ve státní správě nejen u nich doma, ale i zde na severu. K nemalé „radosti“ místních... Když jsem poprvé viděla neapolského školníka ve škole, kam chodí moje děti, začala jsem pochybovat o zdravém rozumu přijímací komise.
Sobota. Naskočily mi beďary, pod bílým mejkapem vypadám jak hrdinka z Adamsovy rodiny. Aspoň umím jakž takž vařit... Koupila jsem tři kila masa a naložila po italsku. Olej, sůl a hrstě čerstvého rozmarýnu. Domorodci vaří jednoduše, moc nekoření. Stejně mi zbytek českého grilovacího koření sežrali italští moli. Ema nese maso. Mísu masa. Jé, my se máme...
S poslední baterií Prazdroje a mísou masa šlapeme do kopce k baráku Franka. Byt je tmavý, po rodičích, starobylý těžký nábytek. Zima, v kuchyni zatápí manželka. Sympatická jižanka s novorozencem. Italové doma moc netopí. Šetří. Nabaleni ve značkových mikinách zatopí nanejvýš na patnáct stupňů. Každý stupeň navíc je vyhazování eur oknem. V ložnici má téměř každá domácnost elektrické deky. Opět ve velmi kvalitních pyžamech vlezou do studené postele a mají prima noční zábavu - pustit si před usnutím do deky elektřinu...
Úchvatný Franko teprve začal venku rozdělávat oheň. Trochu pozdě. Maso bude nejdříve za tři hodiny. Jeho sedmiletý syn si chvilku hraje s autíčky, pak začne mlátit všechny okolo. I naše děti. Matku nazve krávou a uteče ven. Omlouvá ho, že je nemocný. Nezvladatelný. Ve škole má u sebe pomocnou vychovatelku. No, nevím. Dneska lidi potřebujou na všechno odborný štempl. Ne nemocný a nezvladatelný, ale možná jenom nevychovaný. Třeba by dítě potřebovalo občas trochu plácnout přes zadek? Jsem mírumilovná matička, ale taky jsem v krizi lehce plácla. Pomohlo to. Teď stačí, když počítám do tří.
Pán domu na mě mává ostřím nože, abych mu šla pomoci s masem a ohněm. Sami dva za barákem? To by byla doslova hra s ohněm. Manžel stále nechápe, že mě frajer balí a klidně kýve, ať jdu. Nepůjdu. I přes srdce v krku posílám dolů misto sebe svého chotě a sama jdu pomáhat Frankově manželce do přítmí kuchyně. Krájím malá rajčátka, čerstvou hlízu fenyklu a spoustu listové zeleniny. Myju nádobí, chovám jí dítě, povídám a přitom jedním očkem jukám dolů k ohni. Franco koukne nahoru k oknu a nechápavě zavrtí hlavou. Je přece skvěle ohozen a učesán. Jenže... ta jiskra zhasla.
Ve stínu starého domu s těžkým nábytkem, ráznou neapolskou ženou a nevychovaným synem je z něj jenom další smutný stín. Kus starožitné komody. Je pořád příjemný, ale neuvěřitelně utrápený... těžce utrápený. Italština má pro stav těžkosti výraz „pesante“...
Baštíme křehké vynikající maso a poléváme vymačkanou citrónovou šťávou. Vyprávím legrační historky mou ještě legračnější italštinou, abych vnesla trochu světla ke stolu. Franco se směje, jeho žena taky. Nezvedený chlapec asi podesáté vzbudil miminko. Záměrně. Matka ho napomene, on však hodí jídlo na zem a třískne dveřmi. Malý, sedmiletý fracek. Dojídáme. Oheň v kamnech dohasíná, zase je všechno okolo velice „pesante“. Smutek, chlad, zima, šeď. Těším se, až budeme doma. S mužem si dáme čaj a budeme se dohadovat o všem. Ovšem. On je konzervativní, já jsem myšlenkový průjem. „Pesante“ by se u nás ani neohřálo...
Loučíme se. Jejich synáček mě nenápadně kopne do nohy. Na rozloučenou. Na chodbě ještě nikdo není, plácnu ho mírně přes zadek. Znovu kopne, ještě silněji. Napadá mě něco - možná nelogického. Chytnu ho pevně kolem ramen a pohladím. „Ty nejsi zlej, jenom to děláš, viď?“ říkám. Kouká na mě jako na černocha v iglú.
Pohladím ho znovu po rameni, tak nějak babičkovsky. Začne brečet. Nekopne, nehlesne. Kluk, sevřený v hnusně depresivním domě, sice s desítkami hraček, ale taky tam, kde se veškerá pozornost věnuje novorozenci. Bude prostě nemocný a zlý, aby si ho všimli. Všimli. Maminka s ním jezdí na vyšetření k nějaké kapacitě do Verony. Bez miminka. Možná ty společné cesty jsou okamžiky, kdy je šťastný...
Utíkám pryč. Oblíbávám toho „mého“ Franka a mírně mi podklesávají kolena. Z velkého ohně mu zbyly v očích malinké jiskřičky. Je mi ho líto. A je mi trapně...
Náhodou na něj znovu narazím za dva dny v pizzerii. Ne on, ale já se k němu vrhám. Zase září, svítí, hoří, je nádherný. Ten barák mu bere křídla. S každým odchodem zase narůstají. Mírně se rdí. Já už ne. Ani na tom nejposlednějším obratlu. Ema se má. Nemá ani maso ani mísu. Přitažlivost je fuč, ale mateřské něhy je ve mně spousta. Pohladím ho po vlasech stejně jako jeho syna. Je to pořád malý kluk, který kdysi neměl dostatek lásky. Drží mě za ruku déle než obvykle. Ale tak nějak jinak. Jo vášeň... kdepak je... Žádný radostný konec nečekejte, dál blbne hlavy všem babám a úspěšně cloumá jejich hormony. Jenže žádný vášnivý vztah mu chybějící domácí láskyplné teplo asi nenahradí...
Teplo. To mi něco připomnělo. Je vlhký, studený podzim. Navrhnu manželovi, abychom si koupili elektrické deky jako všichni domorodci. Noci pod pravou italskou elektrickou dekou, to musí vášní jiskřit... obzvlášť když deka občas probíjí... Ema se má. Ema má deku. Jé, my se máme!
