“Vy tam nemáte žádnou čajovnu?” zeptala se má česká intelektuální batikovaná známá.“A kde relaxujete?” zděsila se. Bez čajoven přece stojí život za pendrek! Utrousila jsem: ”No, kde - občas... v baru.”
Stala jsem se pro ni přízemním hňupem bez té správné rozumové rovnováhy. Jak tu vůbec můžeme žít?
Vzpomínám si na pražská randění s manželem, dlouhé hodiny nočních sezení a popíjení Lung Chingů, Gunpowderů či Nai xian milků. Žádný alkohol, ale podivné nahnědlé horké vody, vše za zvuků meditivních zvonků či jakési zvláštní hudby new age z kazeťáku. Oba samozřejmě nesmírně “chytří” a plni úchvatných myšlenek. Zkrátka dva nepraktičí nekutilové, kteří si čistí mozkové závity nekonečným šuměním moře a uspávací kvákalkovou muzikou.
Vše skončilo postupným narozením našich tří dětí. A mým prozřením, že mohu relaxovat maximálně tak u hrnečku s vychladlým turkem či sklínky zbylého vyšeptalého piva od oběda.
Pražská čajoraušová souznění u horkého maté ve vydlabané tykvi s brčkem jsem si připomněla pár dnů poté, co jsem začala jezdit pomáhat do obchodu. Je to kousek, asi dva kiláky autem, které stojí na blízkém parkovišti s výhledem na hory, vinice, kostel svaté Marie. Výhled je to poslední, na co zrána myslím. Vlezu do ledárny v autě, a než se ta má stará herka zahřeje, už jsem u obchodu, a měním autoledárnu za krámoledárnu.
Odmykám zkřehlými prsty, až napočtvrté - přítmí mi moc nepomáhá. Slunce ještě nevystrčilo nosík zpod ranních horských hustých melancholických mlh, vedle před barem pár pošlapujících kouřících mužů. “Crudo”, jak říkají místní, syrovo a vlezlo... nic pro jemné romantické, nedejbože intelektuální duše.
Proběhnu celou sámoškou, zabiju se o zapomenutou krabici od zeleniny, otevřu hlavní skleněné vstupní dveře (hlavně je moc neopatlat rukama, špatně se čistí).
A pak musím ručně vytáhnout těžkou zrezlou ROLETU.
Tohle je to moje crudo, syrovost, nechuť poprat se zase s tou pitomou těžkou rezaticí. Malinko ji nazvednu a strčím nohu do vzniknuvší mezery, a pohybem nártu mezeru musím zvětšit tak, aby se mi tam dostaly obě ruce.
První zátah je rukama do úrovně kolen. Roletu položím na koleno, aby mi ta kraksna těžká zase nesjela dolů. Kolenem mrštím směr vzhůru jako při kankánu. Blbé je, že jsem tlustá, a ještě blbější, že nosím pod upnutými džíny teplé pyžamové kalhoty. Pyžamo vydrží, ale džíny mám už pětkrát přešívané v rozkroku.
Dalo by se říci, že tedy každé ráno pracuji rozkrokem.
Kankánovým švihem roleta vyletí z kolena do úrovně ramen. Zvednu ruce jako bych se chystala vzpírat - roletu mám v otevřených dlaních - a posledním silným švihem zatlačím nahoru. To jsou poslední zátahy. Rezavka vyletí až nahoru a vždy se mi odmění pár kousky popadané rzi či živými vyděšenými spadlými pavouky, kteří se schovávají v prostorách rolety. Zatím jsem je lovila jen z vlasů.
Při tom mém poměrně naštvaném vytahování rolety jsem pokaždé koukala na balkón protějšího domu. Stával tam každé ráno nějaký indický pámbu v bílém oblečení, mladý krásný kluk. Jeho pohyby byly pomalé a správně joginské. Moje řeznické a vztekle rázné.
Občas tenhle indický pámbu hlídal své sestře děti, a okolo jeho hlavy měl ještě větší jas a slunce.
A já s roletou na ramenou mudrovala, proč si italská kozačka tak moc chrání svou kulturu, své pizzerie, své bary, ale na čajovnu s tím pravým relaxem tu opravdu nenarazíte.
Moje ranní zátahy se časem tak nějak zautomatizovaly a džíny byly přešívány jen vzácně.
Indický bělostný pámbu se oženil - taky s Indkou (smíšená manželství Italka-Ind či naopak jsem tu neviděla) a narodily se jim dvě děti. Bílý vzácný oblek vyměnil za džíny a triko. Za horkých polední, kdy celá Itálie nežije, ale tvrdě spí za staženými roletami, pak často pomáhal za pár eur na zahrádkách zdejších starousedlíků. Ten jas z něj postupně opadával, prostě každodenní dřina. Takové to jeho naštvané tahání zrezlých těžkých rolet, víte?
Občas přišel zničený - se zdvořilou úklonou - si koupit litřík levného vína. Někdy dva nebo tři. Anebo plechovku piva, kterou tajně vysrkl ještě v obchodě mezi dámskými vložkami a mrazákem (“Marto, neříkej to mé ženě, prosím tě!”).
Teď kamsi dojíždí do fabriky s nebezpečným odpadem, vrací se utahaný. Své zvyklosti ale neopustil - v povečer sedí na prahu domu a hodiny telefonuje. Chodí v žabkách, zpočátku v nich nosil i ponožky, když přituhlo. Kupuje si víno a tajně srká pivo. Miluje své děti a ctí svou ženu. Ale na balkónu, kde jak indický pámbu v bílém rozjímal, ho už nevídám.
A já zjistila, že mě to ranní vztekání jenom ubírá energii a náladu. Nechci být přece jako bývalý indický pámbu bez jasu a světla, ale spokojenou Martou. Žádnou čajovnu k relaxu opravdu nepotřebuju. Změnila jsem pouze náhled na to, co mi doposud vadilo a užíralo mě. Jo. Šlo to!
Mým relaxem se totiž staly ty ranní, původně nenáviděné zátahy vrzající rolety. Těsím se ně. Je to má posilovna zdarma. A funguje. Při vytahování vlastně posiluju plandající bicepsy, tricepsy. Fajn ranní rozcvička pro mé jinak chátrající líné tělo mi rozproudí i tu poslední lymfu, žílu a vůbec celou ženskou.
Možná i vy máte před sebou každodenní a nepříjemné nutnosti - ale taky možná je to jen opačný úhel vašeho pohledu. Naopak - třeba v těch nepříjemnostech najdete i kousek radosti. A tím vlastně přeměníte naštvané vytahování vašich “rolet” ve vaše každodenní potěšení.
Já teď každé ráno při té mé prima ranní rozcvičce pokaždé otvírám pusu údivem nad krásou zamlžených kopců s prvními slunečními paprsky.
Jsem si jista, že mi to potěšení vydrží i přesto, až mi jednou do té mé údivem otevřené huby spadne pořádný roletový pavouk... (ale to asi zbytek rodiny nerozdejchá)
(Ano. Přiznávám se - kdysi dávno jsem s úžasem a jemnou závistí pozorovala u kamarádky desítky pokojových květin, jejichž listy se plazily i po stropě a ze stropu voněly velké květy, nádhera v obyčejném obýváku. A já tam stála s otevřenou hubou... a pak se stalo NĚCO, co moje tehdy čtyřletá dcera napsala tatínkovi do smsky - pro autentičnost opisuji z mobilu a nechávám doslova: “cau tati vis ze maminka snedla zyvyho pavouka. ona koukala nahoru a mela otevrenou pusu. von tam ale byl pavouk a spad ji do ty pusy a vona kricela. zacal ji lechtat v krku a vitahla jen jeho nohu. chtela svracet ale neslo to. tak vypyla slyvovycy a us ji prestal lechtat. takše ji tet nechcem teda dat pusu nes ho vykaka. to je strasna prihoda tati vid. sarinka”)
Přeju vám dnešní den aspoň jedno malé milé potěšení!
