„Vzpomínáš ještě, jaký je poměr mezního příjmu monopolu?“ ptá se manžel, zahloubán do Samuelsona. Jsem taky zahloubána, ale do sedmi domácích činností najednou. K mezním poměrům mě teď napadají jen poměry mimomanželské a poměry na mezi. Holt jsme každý z jiného těsta...
Moje těsto je zejména starostlivé. Z Marty dobrodružky (občas i bez „u“) je láskyplná Matka ochranitelka celé planety a blízkého vesmíru. Můj naturel je podobný spíše naturelu italských otců než matek. Těsto manžela je uhněteno hlavně pravidly a spravedlností. Dětem dává sice volnost, ale v rámci pevně daných hranic. Já, volnomyšlenkářka, pak občas v duchu plánuji horský výlet naší pětičlenné rodinky s návratem členů čtyř ...
Manželovo „Jedeme na krátký výlet, jídlo sebou neberte“, v překladu znamená dvě tři hodinky usilovného horského šlapání. Co si budeme povídat. Na horách vytráví i anorektičkám. Pokaždé tajně a rychle připravím svačiny a na vrcholu je k úžasu ostatních vytahuju ze všech kapes jako profesionální iluzionista. Minule jsem vzhledem k poloprázdné ledničce stihla uvařit jen vejce natvrdo a namazat chleby s máslem. Ale při západu slunce se toto jídlo změnilo v božskou manu:
Rozhodnost a racionálnost manželova těsta oceňuju v situacích, které mě spíše kupodivu ochromí. Před nedávnem se před námi u rakouského tunelu srazila dvě auta. Manžel ihned přibrzdil, poskytl pomoc zakrvácené ženě a přivolal záchranku i policii. Několik desítek rakouských aut nás míjelo, zastavila až tři italská auta. Nemohoucně jsem seděla a hlídala naše děti, aby nevylítly z auta na dálnici. To jsou momenty, kdy ingredience manželova těsta opravdu oceňuji. Jsme prostě každý jiný. Rozdílnost povah může některé lidi odpuzovat nebo naopak přitahovat, aby do sebe zapadaly jako puzzle. Záleží, z jakého úhlu pohledu soužití hodnotíte. Pokud je to kapku s nadhledem a láskou, i lehce rozházené puzzle do sebe zapadnou, protože k sobě zkrátka patří.
Někdy mi při plánování manželových akcí tuhne krev v žilách. Krátce po nastěhování do zdejších končin vymyslel pro sebe a děti dvoudenní výlet k moři s přespáním v autě, někde na parkovišti. Děti nadšené, já doma s novorozencem a příšernými představami... Děti se určitě ztratí, neumějí italsky ani pípnout. A tak tajně, jak jinak, píšu oběma holčičkám nesmazatelnou fixou moje telefonní číslo na nožičku. Ať jim co nejdéle vydrží. Dva dny skoro nežiju. Samozřejmě se všichni vrátili plni zážitků a nadšení. Manžel byl nadšen méně. Bezmocně pozoroval naše děti, pobíhající na pláži, s číslem na stehýnku. Nemluvě o jejich čůrání u dálnice, hotová reklama pro případné pedofily. Telefonní číslo jim opravdu vydrželo, jak jsem si přála. Opálené. Ještě po mnoho dalších týdnů...
(Pořád jsem ještě nevzdala hru o blogerku roku - zde. A říkám si, že i když cokoliv prohrávám, tak nemám prohrát poučení, které z toho vyplývá... asi půjdu definitivně vyhodit všechny nesmazatelné fixy...)
