Doplňuji: blog jsem psala v době, kdy nikdo z nás, obyvatel zde včetně starosty, jsme netušili,jaká pandemie Itálii zasáhne.Proto je vše psáno z té situace tehdy v ten určitý den, dnes je vše jinak. Ale u vás taky. Držme si palce
Den nultý
„Jsi chorá? zeptal se mě můj řezník, a já se zakašláním do šály zasípala rádobyvtipně: „Ne, mám jen... koronavirus". Řezníka to rozchechtalo, dva postarší klienty ne. S úlekem se na mě podívali - a poodstoupili. Jojo, zlatý český černý humor, ten mi zde chybí. Nakažených, ne-li mrtvých, totiž v tu chvíli u nás, v severoitalském podhůří, bylo... nula. Čína a Korea se stovkami a tisíci mrtvými jsou přece nesmírně vesmírně daleko!
Dny poté
Za pár dní se vzdálenost z původně vesmírné smrskla na pár desítek kilometrů. Jedna z prvních nakažených obětí je z 60 km vzdálené obce. A den za dnem nemocných přibývá. Dnes, tuším, kolem 400 nakažených a dvanáct mrtvých. Dvanáct zemřelých na patnáct miliónů živých obyvatel dvou zasažených severoitalských regionů - Lombardie (10 mil. obyvatel) a Benátska (5 mil. obyvatel, do nichž patří i naše česká rodinná pětka).
Na chřipku ve stejné oblasti zemře každoročně několik desítek až stovek pacientů, kteří zároveň přitom trpí dalším vážným onemocněním (onkologickým, kardiovaskulárním atd.). Na chřipku, po domácku chřipajznu, téměř vyzrát umíme. Na koronavirus, po domácku - no, ten si ani podomácký název nezaslouží, zatím vyzrát neumíme.
Zatímco se ve 200 km vzdáleném Miláně dočasně uzavírají školy, kostely a ruší koncerty, ve zdejším podhůří i nadhůří to žije. Sjezdovky a bary na horách jsou obsazeny lyžaři a barovými pařmeny, děti mají třídenní prázdniny a plánují se každoroční karnevalové veselice.
Dnes se plánuje. Co přijde zítra, nikdo neví.
Na Italech oceňuji jejich pohotovou připravenost na katastrofy. Během zemětřesení jsou schopni zmobilizovat stovky záchranářů, kteří se za půlhodinu sbalí a vyrazí pomoci na opačný konec Itálie. Za den dva postaví provizorní polní nemocnici se stovkou lůžek. Připravenost na případné přírodní katastrofy se vštěpuje Itálům od kolébky. I naše děti trénovaly, jak se chovat při zemětřesení - hlavně bezhlavě nevylítnout na veřejné prostranství, ale schovat se pod lavici či stůl, což později několikrát při skutečných zemětřeseních opravdu aplikovaly. Já ne, jednou jsem se při úprku zašprajcla pod stolem, a byl to horší pocit než samotný zemětřas, to vám řeknu.
Dny následující
Naše městečko (blízko Vicenzy) doposud fungovalo bez zvláštních výrazných omezení. Jen jedenáct obcí, odkud pocházejí nakažení pacienti, bylo izolováno a hlídáno vojáky a dobrovolníky, obce jsou v tzv. “červené zóně” - fungují pouze obchody s potravinami a lékárny.
A jak je to u nás, v dosud poklidném Zapadákově?
Jako s vrtošivou milenkou. To, co bylo včera, dnes již neplatí. Politici urychleně zavádějí plošná preventivní opatření napříč celým severem. Týden probíhající slavný benátský karneval je ukončen o dva dny dříve. V našem městečku se začínají po vzoru ostatních obcí rušit sportovní a veřejné akce.
Večer přichází nařízení o zrušení všech karnevalů v regionu, týká se to i velmi oblíbené slavnosti Chiamata di Marzo, kde stovky lidí v dobových krojích předvádí stará řemesla, typických pro zdejší oblast. Slavnost bývá navštěvována několika tisíci lidmi.
Oznámení o zrušení akce dostali organizátoři pouhý půlden před jejím začátkem. Několikaměsíční zkoušení vystoupení a nákladné ušití dobových šatů a vůbec přípravy, to vše oželíte, ale co s těmi navařenými tunami jídla, připravenými pro návštěvníky? I když se slavnost oficiálně nekonala, stejně se v neděli sešlo se asi dvě stě okrojovaných účastníků a za zpěvu a tance obcházelo všechny bary a hospody. S laskavým a přejícím dohledem policejní hlídky.
Na všech televizních stanicích o koronaviru hovoří moderátoři, lékaři, politici. Nikdo nepanikaří ani se nehroutí, jen se analyzuje situace včetně nastínění dalších kroků. Mezitím hovory prokládají koncertními záznamy z letošního San Rema, to vám byl taky pěkný nářez (snad na samostatný blog příště).
V českých médiích se objevují snímky vypleněných italských obchodů s prázdnými regály. Některé regály jsou prázdné, ostatní spíše plnější - ty však asi nejsou tolik fotogenické. U nás se neplení, ale nakupuje, a občas něco vykupuje. Nejvíce se vykupuje desinfekce, desinfekční gel na ruce kupují i lidé, které podezírám, že mýdlo znají jen z obrázků slevových letáků z poštovních schránek. Pak jsou velmi žádané těstoviny, tuňákové konzervy, grappa (tam jsou zásoby nevyčerpatelné) - a kupodivu mouka. I u nás v obchodě dočasně došla. A těstoviny stále doplňujeme. Naše stálá klientka má dobrý postřeh: „Marto, prostě někdo koupí pět balíků Barilly, druhý ho trumfne sedmi, a další vezme deset, protože neví, proč je ty dva vlastně brali.” Ale tohle přece pamatuju ještě z dávných dob, což klientka samozřejmě vůbec netuší.
Zásob, zásob máme zatím dost. Největší zájem je tedy o desinfekci, ale to bylo i před koronavirem, zdejší severské pořádkumilovné hospodyňky podezírám, že lijí Savo i do kafe. Spotřeba desinfekce se ztrojnásobila, stejně tak prodej gumových jednorázových rukavic, roušky nemáme. Prodej prezervativů zůstává nezměněn.
Včera
Stále ještě nejsme v tzv. červené zóně, kde by se vyskytoval nějaký nakažený. Možná budeme, možná ne. Ministerstvo zdravotnictví a příslušné složky dělají maximum toho, co mohou. Dnes doporučují nevyhýbat se ostatním, ale ani nevyhledávat masové akce. Nehrát kolektivní sportovní hry, ovšem individuální (např. tenis) ano, též doporučují jít si třeba zaplavat do bazénu či trénovat do posilovny. Povolené jsou civilní sňatky (ne kostelní) jen se svědky a rodiči. Místní nemocnice je poloprázdná, neboť hypochondři si léčí svoje bolístky doma sami, a ti opravdu nemocní buď k lékaři skutečně dorazí anebo konzultují případnou návštěvu po telefonu: (“Mám tedy zítra přijít nebo ne? Když čekám na termín už rok a půl...”.). Dětem se původní třídenní prázdniny protahují na týden. To je informace dnešní. Kdoví, co nám přinese zítřek.
Kostelní mše jsou dočasně zrušeny. Zrovna na Popeleční středu, kdy kněz věřícím žehná a označí je popelem na čele. Tento den začíná čtyřicetidenní postní období, jehož smyslem je duchovní očista. Žádný popel nebude, ale požehnání ano, přes facebookové stránky diecéze se vysílá arcibiskupská mše. A babičky bez sociálních sítí poslouchají mši v oblíbeném Rádiu Maria. Vše plyne tak nějak samozřejmě, jako dolomitský horský potůček.
Do našeho obchodu přijíždí redaktoři z České televize natočit krátký vstup do večerních Událostí, jak se žije české rodině na koronavirem postiženém italském severu:https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1097181328-udalosti/220411000100225/obsah/752904-koronavirus-v-italii -
Manžel mluví, děti mluví, já jsem vmáčklá za kasou v tlustých, snad předválečných teplácích, neb je mi u dveří zima. V žádném záběru nejsem a ani nikde nemluvím. Jen mám od té chvíle titul paní Colombová.
Dnes, zítra a...
Stále nepanikaříme. Respektujeme nařízená omezení a podle potřeby se jim přizpůsobujeme. Předseda vlády Giuseppe Conte dnes znovu podpořil Italy v tom, že i přes mimořádnou situaci musí život v Itálii pokračovat jako předtím, ač s nutnými omezeními. Špatné je postupně propadnout panice, zavřít se doma se zásobami jídla a v TV minutu po minutě hltat, kolik je kde nových nakažených. Nejhorší je totiž smrt ze strachu (jo, pohřby tu máme dočasně na týden zastaveny, takže, prosím, neumírat!).
Chápu obavy těch, kteří jsou od postižené zóny vzdáleni stovky kilometrů, a berou nás za lehkomyslníky, kteří šíření koronaviru zlehčují .Chovám se stejně jako tisíce a milióny zdejších obyvatel. Dodržuji vládou doporučená pravidla a přijímám aktuálně nová, ale žiju, prožívám, nepřežívám.
Denně se setkávám s nejméně stovkou lidí, různých, a jejich názory na zdejší současnou situaci jsou totožené s mými. Stále se však s úctou klaním před nádherným charakterovým rysem italského národa - i v této nelehké situaci mají chuť a čas zpívat, smát se a radovat.
A já Vám tu chuť přeji ze srdce též!
