"Necpi se, nahoře se nacpeš špaget," upozornil mě muž. Nahoře na hoře pokaždé fučí. Půjdu jako babochlap v unisexové neforemné teplé bundě a obrovských goretexech. Tuším, že nás, babochlapů, bude více. Kdepak nějaká paráda
Koncert mužského pěveckého sboru, s nimiž můj muž zpívá, se tentokrát konal v malé vesničce, ležící v nadmořské výšce tisíc metrů. Kostelíček s hřbitovem, několik chalup, něco jako kulturák - a hospoda. Manžel vidouc, že se láduju před odjezdem zbytkem žemlovky, poznamenal, že bych měla jet lehce hladová. Zpívají totiž na lidové slavnosti carbonary, kterou si nahoře určitě dáme. Tedy já nejméně dvojitou porci. Ano, italskou carbonaru miluju stejně vroucně jako české jelítko!
Navigace, jaksi žensky vrtošivá, nás vedla svou zkratkou - zcela zbytečně přes vedlejší horu. O hodinu déle než jeli ve svých otřískaných fiátcích zkušení domorodci. Vzhledem k italské časové přesnosti i o hodinu déle to bylo akorát.
Muž vběhl mezi svůj pěvecký sbor, který se začal pětihlasně rozezpívávat. Já mezitím koukala jako blázen na přibližně třímetrový “krtčí” hliněný kopec, z něhož se linul černý čmoud a kouř.
Milíř! Ve zdejších kopcích ho několik staletí užívali ke karbonizaci dřeva, pro výrobu dřevěného uhlí. Častokrát byl jediným zdrojem příjmu rozvětvených chudých horských rodin. Dřevo uvnitř milíře hoří pomalu, nejméně tři dny za minimálního přístupu vzduchu.
Hází se do milíře postupně, nakonec zůstane jenom jedna osmina ve formě uhlí. Život horalů nebýval lehký. I dnes mají staří pamětníci upracované ruce, červené tváře od větru a vína, pevné kožené boty, tvrdou hlavu a občas jakousi tvrdost i v srdci. Tvrdost je jen jejich jistou obrannou slupkou, aby je neodfoukl dolomitských vichr a zlé drby některých rozmařilců dole z města. Pro slečinky (i v mužském hávu) tu místo k dlouhodobému romantickému žití opravdu není. Možná tak na den, dva, a pak frrr zpět dolů, k "civilizaci".
Každý Ital ovšem vyhledává příležitost k oslavám, “festám”, a libuje si v dodržování jejich tradic. Milíře už funkční nejsou, z horalů se stali spíše dolané, ale vzpomínky na časy minulé se musí připomínat. Lidová slavnost carbonary neznamenala přejídání se nejlepšími špagetami světa, ale čistě pragmaticky proces karbonizace, pálení dřeva v uhlí. Což mě, trubku vyhladovělou (a ani manžela) vůbec nenapadlo. Mé oblíbené těstoviny jsem v místní hospodě hledala marně. I když špagety alla carbonara jsou ve volném překladu špagety po uhlířsku, tak to notně neznamená, že se při slavnosti čoudícího milíře budou taky podávat, žejo.
Nějaký vesničan zdarma nabízel svou nakrájenou domácí vynikající sopressu, hrubý salám, a k tomu štamprličku grappy. Další muži přikládali dřevo do milíře, jiní vedle udržovali oheň, na němž opékali ztuhlé nakrájené kvádry kukuřičné kaše, polenty. Polenta se jí místo našich knedlíků, zejména s kusem sýra či masem, ideální s vařenými malými ptáčky. A všude grappa různých chutí a místní tmavě červené víno (říkají mu černé).
Dřevo v milíři praskalo a čoudilo, kolem nás fučely větry ze všech světových stran. Potajmu jsem se rozhlížela po ostatních babách. Ani jedna nebyla oděna ve stylu "babochlap"! Ani jedna.
Jen já.
Přesunuli jsme se do kostela, kde hoši ze sboru pokračovali ve zpěvu i během mše. Hoši. Sice povětšinou kolem sedmdesátky, ale veselí, v podkolenkách a velkých kožených botách. Já s mýma velkýma botama a velkou bundou vypadala spíše jako jejich náhradní zpěvák. Sice jsem byla mezi italskými babami výrazně nejmladší - to ovšem neznamená, že jsem byla nejkrásnější. Zatímco jsem se sunula v poslední lavici nenápadně skoro na kraj, aby si mě nikdo moc nevšiml (a málem ulomila kus palce nějakému andělíčkovi), pozorovala jsem přitom tu barevnou nádhernou oslavu ženství, koncentrovanou přede mnou až k oltáři.
Italky jsou totiž parádnice, zejména od šedesáti let výše. Všechny měly stejné nakrátko ostříhané kudrnaté vlasy, precizně načesané, aby ani vlásek neležel mimo vlasovou trasu. Nalíčené oči, světlá rtěnka, povinně náušnice - nejčastěji bílé perličky. Podle stavu důchodu buď pravé anebo nepravé, ale perličky. Na jaře či na podzim nosívají prošívané lehké bundičky, žádné rovné, ale pěkně šmrncovně vypasované. Kolem krku uvázaný složený hedvábný šátek v podobné barvě jako bunda, nejlépe světlých pastelových barev. Některé parádnice mají dokonce límec bund vyšitý lesklými perličkami v barvě jejich náušnic. Kalhoty většinou s nažehlenými puky, některé mladistvější osmdesátnice trošku popnutější džíny. Nalakované nehty a úplně každá chřestící náramky a prstýnky, kabelky samozřejmě. Žádný batůžek, ani tvářící se luxusně, kdepak. Ženské kabelky. Boty buď luxusní světlé tenisky, mokasíny na klínku anebo výjimečně lodičky. Vichr nevichr, zima nezima, carbonara necarbonara.
A tyhle parádnice seděly jedna vedle druhé v lavicích přede mnou, jako italské missky v mírném odkvětu. A já, Marta ne svatá, která má už svou eleganci na zemi asi odslouženou, jsem během kázání přemýšlela, kdy jsem naposledy viděla nějakou italskou parádnici nad šedesát, sedmdesát či osmdesát neupravenou. Nikdy, věřte mi, že snad nikdy.
Přitom - samozřejmě pozdě - jsem si připomněla zážitek z mých studií, kdy nás pár spolužaček těsně před státnicemi se odjelo učit na chalupu ke spolužačce Evě ("Holky, hlavně si vezmeme sebou tepláky a teplá pyžama, jsme tam přece na samotě!"). Po pár teplákových dnech se ve dveřích zjevil jakýsi vesničan, že nemůžeme odmítnout jeho pozvání na místní ples. Naše zděšené vykřikování, že nemáme co na sebe, přerušila spolužačka Eva radou, která se nám všem navždy vryla do mozkových závitů více než studium ke státnicím: “Holky, ať jedu kamkoliv, beru si s sebou vždycky jedny lepší boty, silonky i společenské šaty, i kdybych se šplhala do hor... nezapomeňte na to, že jsme ženské!” Její rada byla na tesání do kamene, i když v tu chvíli, upřímně, na houby. Zatímco jsme já a zbylé dívky rabovaly skříň na chalupě a nacházely ženské oblečení po babičkách, prozíravá Eva, ač o pár let starší než my, zářila v červených šatech a vysokých lesklých lodičkách jako filmová hvězda. Na ples jsme dorazily v nesourodé skupině v hnědých květovaných prastarých šatech a jakýsi místní neslušný muž naši krásnou Evu odrovnal dotazem, jestli my všechny jsme její tetičky z nějakého zapadlého daleka. Myslím, že jsme se tam tehdy s holkama strašlivě opily, ale zároveň se i strašlivě dobře bavily. Na Evinu radu jsem nikdy nezapomněla, tedy zapomnela, pro tentokrát při této italské lidové slavnosti u čoudícího milíře.
Sice jsem se strašlivě neopila stejně jako na plese, ale stejně strašlivě dobře jsem se opravdu bavila a strašlivě dobře jedla. Místo špaget carbonary jsem si debužírovala na výborném hruškovém rizotu, na italských ňocích (gnocchi) s šalvějí, máslem a parmazánem, a vrcholkem byli pečení ptáčci s kukuřičnou polentou, opékanou na ohni. Před všudypřítomným silným větrem a zimou mě i ostatní italské parádnice chránily hlty vynikající domácí grappy, místní slivovice, kterou nám místní domorodci nabízeli ve velkém.
Po návratu domů od horalů k dolanům jsem ty mé goretexy i velkou babochlapskou bundu schovala dozadu do skříně, a i na doma se ozdobila korálky a náušnicemi.
Čoudící milíř přičoudil další poučení, které snad už nikdy nezapomenu - a to, co dělá ženu ženou a muže mužem. Tady, v podhorských dolomitských kopcích, dělá ženu ženou jakákoliv holčičí parádnická proprieta, kterou v pravou chvíli vytasí - a okouzlí.
Muž, muž musí tu svou parádnici zkrátka pořádně zahřát. Proto tady, v drsných dolomitských kopcích, dělá muže mužem jeho... pořádná placatka domácí grappy!
