"Grázieee, grázieee!" italsky děkují slušně řvoucí
papoušci. Jak nejrychleji odstranit zaschlé ptačí hovnihory z jídelního
stolu bez narvaných miniTampaxů v nose? To nás na vejšce neučili… Papouščí
děkovačka má grády ruské sbíječky. Každou minutu po celé čtyři hodiny… S tampóny
v nose se vznáším jako Gagarin a míjím bez povšimnutí veškerá zrcadla. Opeřence
přeřvávám písničkou. S miniTampaxem
v nose nelze dýchat, natož zpívat. Po odhození nosních ucpávek si dávám
pracovní jméno Marta, zvaná Statečná.
Kámoška mi dohodila na místní poměry skvělej džob. Sehnat jakoukoliv práci tady, v italském podhůří, navíc s puncem jiné než italské národnosti, znamená zapomenout na používání mozkových závitů. Sháníte většinou přes známé - a to, co přijde, berete jako úžasnou životní zkušenost, která se vám jednou jistojistě hodí… Hodí? Ano, třeba pro tenhle blog.
Skvělej džob rovná se jednou týdně uklízet byteček u slušně vychovaného mladého vdovce. Bohužel, vdovec není přítomen. Přítomni jsou dva obrovští, italsky mluvící papoušci. Také slušně vychovaní. Zatím neznají ani jednu nadávku. Ptáci zvyšují krákot. Já jekot. Je to šílené, kdo s koho.
Nevím, proč mi vytanula v pesimistické a rozpadající se mysli píseň křehké Leontýnky z dětského trháku Ať žijí duchové – „Den je slunečný“. V tu chvíli se ptačí hoši chytili. Během mého několikahodinového live koncertu mlčí a poslouchají. Papoušci jsou ale hnusní potvoráci. Vycítili slabinu, musím se občas nadechnout - a o pauzách skřehotají. MiniTampax mi do ucha narvat nejde.
Čtyři hodiny v kuse jim vymývám papouščí mozečky „Dnem, který je slunečný.“ Po několika týdnech jsem si mozek vymyla spíše já. Den slunečný není, alespoň v tuto chvíli ne.
Chce to jinou taktiku. Zatímco leštím levandulovým přípravkem broušené zrcadlo, systematicky jim opakuji česky: „Potvoro stará!“ Hodilo by se více „Jdi do perdele“ (bez E). Jakékoliv sprosté slovo, vypuštěné z mých úst, způsobuje u mého konzervativního muže náběh na silnou migrénu. Možná jsou na tom slušně vychovaní papoušci stejně.
„Potvora“ je ještě v mezi snesitelnosti, pracuji na ni s chutí, láskou a ženskou podlostí. A mí noví kamarádi neprotestují.
Vlastně je to fajn práce. Oproti Rumunkám, Ukrajinkám, Moldavkám, pracujícím načerno v rodinách jako služky. Jsou různého věku, většinou se SŠ či VŠ vzděláním. Pracují v drtivé většině nelegálně, za byt a stravu plus na ruku 800 euro za měsíc. V Itálii jsou jich statisíce. Prosim, nepředstavujte si pod Rumunkou podivnou zanedbanou ženu z pražských Příkop, blízko našich bank. Jsou to samé kultivované, milé mladé i starší ženy, velmi pracovité a obětavé. Obětavé 24 hodin denně. O staroušky pečují lépe než o vlastní. Vaří jim, uklízí, omývají je, vodí je na procházky. Italská rodina může své přestárlé rodiče dát do domova důchodců. Berou tuto možnost jako neetickou, jako jakousi potupu, jako neschopnost širší rodiny postarat se o své blízké.
V silně katolické a konzervativní Itálii stále platí, že se stáří má ctít, s láskou a porozuměním. Zvláštní úctu i zde, na severu, mají paní tchýně. Matriarchát a výsadní postavení starších dam pocítíte skoro ve všech rodinách. Pánové, buďte vděčni za své české tchýňky…
Ne vždy jsou ovšem italští staříci a stařenky vstřícní a milí. Koneckonců na to mají nárok. Kdoví, jací prevíti nebo andílci budeme my ke stáru…Po pár letech s naspořeným větším prasátkem odjíždějí holky z Východu načas do míst, kde husy pásly. Většinou jsou zejména kulturně vycucané (jediným kulturním zážitkem - kromě italské, fotbalem nadupané TV - je pro ně návštěva večerních kursů italštiny pro cizince). Dlouho se doma nezdrží, rodina potřebuje další příjmy a v Itálii i přes postavení novodobé služky mají kapánek vyšší životní úroveň…a vracejí ze zpět,opět jako „badante“, pomocnice a služky v jednom. Je to takový národnostní koloběh. Neptejte se, co na to italská cizinecká policie. Nic. I italští policajti mají svoje staré babičky a dědoušky...
Uklízení v bytech milých vdovců a italských starých mládenců je oproti práci "badante" spíše relaxační záležitostí, zpestřenou navíc přítomností dvou opeřených prudičů.
Obsluhovala jsem papoušky jen pár týdnů. Kupodivu se novou hlášku naučili velmi rychle a chytře přizvukovali do mého kafemlejnkového „Dne slunečného“. Začala jsem se na ně, brachy z jiného živočišného rodu, dokonce těšít.
Poslední den mého papouškování jsem jim s dojetím dozpívala poslední sloku. Vycítili to, a s gustem italského ptáka mě pozdravili bezchybným „Potvoro stará!"
Tiše doufám, že si vdovec slušňák přivede nějakou českou milenku…aby mé pedagogické úsilí nepřišlo nazmar... :)
