„Ten chlapík má snad mrtvičku!“ řekla jsem si s hrůzou při pohledu na mírně se chvějícího staršího muže na sedačce přede mnou.
Opět jsem letěla jen na otočku do Čech, abych překvapila návštěvou maminku a sfoukla s tím i návštěvu žilního lékaře. Italský specialista má volný termín až za šest měsíců, do té doby mě úplně přejdou veškeré choroby včetně cholery. Občas se i pacient nedožije.
Proto se všichni Italové tak úzkostlivě starají o své zdraví! I přes pohyb a italsko-českou stravu (upřímně, ta česká převažuje, to víte, rajská s knedlíkem vítězí nad nudlemi s červenou omáčkou) mi moje sloní nohy otékaly a špatně fungovaly. Pravidelné denní chození jsem jaksi flákala. Stála na fleku v práci déle, než je zdrávo, tahala všude těžké věci více, než je zdrávo. Ovšem nejhorší je tahat sám sebe s deseti, dvaceti i třiceti kily nadváhy (ne-li obezity).
„Zase nechodíš, viď,“ uhodil na mě můj obvoďák Hrob. Začervenala jsem se, že nemám zrovna v tyto týdny moc času. Rodina, práce, taxikaření s dětmi a k lékařům. Hledala jsem jen omluvy pro své výmluvy. I kdekterá italská devadesátnice by na mém místě dávno každodenně poctivě šlapala, kulhala, opírala se o hůlku, ale šla. Neboť péče o zdraví (a lepý vzhled v jakémkoli věku) je pro ni alfou a omegou žití. „Jenže ten tvůj pohyb není cílený!“ zlobil se Hrob. Slíbila jsem mu, že se po návratu jako žena vzmužím a budu šlapat svoje předchozí štreky podél řeky bez ohledu na počasí a potřeby ostatních (Marto, nemohla bys mi dovézt…? Můžeš to pro mě udělat? Potřebuju s tebou dneska mluvit, kámoško, dej mi jen pět minut…, promiň, dvě hodiny…). Nakonec jsem z mého milého doktora vydyndala alespoň pár injekcí do břicha před cestou, kvůli trombóze. To píchání do břišních faldů nemám v lásce. I když by se moje břišní špeky mohly v klidu změnit v terč při házení šipek a nic bych patrně necítila, sama do sebe bodnu s klepoucí se rukou. Vpichy pokaždé několikrát opakuju. Je mi pak dlouho hodně bídně a nedobře.
Leč nezoufám. Hodinku letu do Prahy přežiju, a ať si se mnou po přistání v rodné hroudě poradí. První pomoc, či patolog – svým milovaným českým lékařům věřím bezezbytku! S pocitem, že ještě úplně neumírám, jsem zvládla vzlet letadla i pár jemných turbulencí. Hlavně náležitě správně dýchat. Funím na dvě doby, nádech, výdech. Blbost, čtverec! Jedna místní, všemi velmi uznávaná italská zdravotní sestřička mě totiž kdysi poučila, že základem zdraví je správné dýchání. Dýchání je čtverec. Tedy představme si čtverec. Na dvě doby nádech, na dvě doby zadržet, na dvě doby výdech, na dvě doby zadržet. Takhle dýchejte jen pár minut, pak už normálně. Ohromně se vám pročistí veškeré orgány. S pootevřenou pusou hučím jako plnotlaký parní stroj. Přesto nadšeně a radostně propadám romantickým vrcholkům zasněžených Alp pod námi. Většina mladých Italů kolem se domlouvá, kam půjdou v Praze na diskotéku. Jsou oblečeni jen nalehko. Netuší, že je nyní v matičce stověžaté o dvacet stupňů méně než v Itálii. A že se raději místo diskotéky vrhnou na stánky s vinbrule, svařeným vínem, horkými trdelníky a vykoupí všechny ruské ušanky!
Moje dýchací funění se po chvíli zarazilo… hrůzou. Postaršímu pánovi přede mnou se pojednou počala zvláštně chvět ramena. Chvění se měnilo v nepravidelný třas. Ne pár vteřin, ale určitě pár minut. A je to v háji. Zmatkuju a lapám po dechu, žádný relaxační dýchací čtverec, jedu jen na dvě doby. Představuju si pokračování této příšerné situace. Pán zřejmě mele z posledního a já domelu po něm. Má však ještě v sobě tolik síly, že se zvedá a odchází uličkou dopředu na toaletu. Předtím si ovšem něco odložil na volnou sedačku vedle sebe.
CO si může člověk v předsmrtném tažení odložit? Je to jen finta, jak odložit bombu? Koukám skrz díru mezi sedačkami. Bomba to nebyla. Muž se vrátil, popadl to NĚCO ze sedačky a ramena se mu opět počala chvět.
Díky svému drbnovskému, zvědavému pohledu mezi sedačky jsem již věděla, že se žádné mletí z posledního nekoná.
Ramena se mu totiž chvěla smíchem. To NĚCO, odložené na moment na sedačku, byla totiž moje knížka. Má prvotina Italské jednohubky. Úžasem jsem přestala dýchat jak do čtverce, tak na dvě doby. Možná jsem nedýchala vůbec!
Dvacet minut poté jsem potlačovala svoje beztak furt potlačované ego. Pak jsem si dodala odvahy a zaťukala čtoucímu pánovi zezadu na rameno. Samozřejmě v té nekonečné době přistávání, kdy máte sedět v klidu. Letušky mě propichovaly pohledem, vypadala jsem jako obstarožní vysloužilá prostitutka, co konečně po letech – i za letu – vůbec klofla nějakého zákazníka.
Po mém nesmělém představení pán totiž velice hlasitě zajásal („Promiňte. Všimla jsem si, že se u té knížky smějete. Nezlobte se, že vás obtěžuju, ale potěšilo mě to. Já jsem totiž autorka té knihy.“ „Ne? Ohohoooooo!“) Byl to pak velmi příjemný rozhovor. Letušky ovšem stále nevěděly proč a o čem. Jenom asi vytušily, že jsem lapla svého nadšeného zákazníka. Pardon. Čtenáře mé knížky.
Ve své pidislávě jsem se ještě egoisticky rochnila cestou autobusem po dálnici z Prahy do Jihlavy. I přes momentální stav blaženosti jsem kapánek znervózněla, zdali stihnu žilní vyšetření v jihlavské nemocnici. Dé jednička byla jako vždy nemilosrdně nepřátelská. Pár minut před příjezdem na nádraží se mi do klína vylila skoro celá flaška vody. Upřímně – vina dálnice to zas tolik nebyla, jen mnou nedbale zašroubované víčko.
S mokrým, namrzajícím klínem a za neustále překvapivého sněžení jsem doklouzala k nemocniční vrátnici. Mé ego kleslo zase zdravě dolů.
V tu chvíli jsem netušila, že může spadnout i níže. Nežli jsem se, udýchaná a zasněžená, stačila na informacích zeptat, kde je ta zatracená neurologie na žíly, informační baba mě bleskurychle zkoukla zkušeným pohledem. A bez dalších řečí mě poslala rovnou do druhého patra.
Na urologii…
(Klín mám již suchý, ego stále zdravě potlačené, ale radost z létání – a očekávání – mi zůstala…)
Text z mých právě vyšlých "Italských dvojhubek"
A též vás všechny srdečně zvu na křest mé druhé knížky "Italské dvojhubky" -první v sobotu 20. října od 16 hodin v Univerzitní knihovně v Telči, druhý v pondělí 22. října od 17 hodin v knihkupectví Luxor na Václavské náměstí (s kmotrou knížky Terezou Boehmovou).
Bude mi velkou ctí a radostí se s vámi setkat!
