„Santa Maria...asi brzy i Santa Marta,“ úpím. Půldenní horské
putování italských rodičů a dítek se chýlí ke konci. Ještě nás čeká zastavení u
opuštěné uhelné šachty „Santa Maria“, kde zahynulo šest horníků. Asi budu
sedmá. A za rok tu udělají zastavení u Santa Marty…
Léta manželství s nadšeným horalem mě naučila mnohé. Proto jsem sobotní školní výlet pro děti, rodiče a pedagogický sbor, organizovaný místní základní školou, brala jako sranda vycházku, kterou zmáknu s úsměvem na rtech a lehkostí v srdci. Počasí se zbláznilo, bylo snad pětatřicet ve stínu a před námi dvanáct kilometrů kamenitých stezek v okolních strmých kopcích. V báglu jsem měla kromě tří vod a svačiny rtěnku, parfém a růžový šátek. Každá věc s přibývajícími kilometry vážila snad metrák.
Cestu lesnatým, často spíše neschůdným terénem střídaly zastávky v tzv. „kontrádách“. Contrada je jakási osada, shluk několika kamenných vysokých domů. Po staletí jsou příjemnými obydlenými ostrůvky v moři zelených kopců. Dříve je obývala pouze rodina s příbuzenstvem, contrady byly soběstačné, každý dům měl pole, kozu nebo krávu, v každé osadě byla pec na chleba pro všechny. Většina domů je nyní prázdná...čas tu nějak zamrzl před sto lety…Z kamenného koryta podél cesty stále prýští jiskřivě lahodný horský pramen. Už chápu, proč sebou Italové nenesli balenou vodu.
Obě dcery poskakují někde vpředu se svými třídami a půvabnými učitelkami. Manžel je v práci, jdu na chvostu třísethlavého lidského stáda se svým tříletým rozlítaným synem. Výlet má nálepku poznávací, alpský myslivec nadšeně popisuje historii místa každé naší zastávky. Bohužel, než k němu doklopýtám, tak je pokaždé s výkladem u konce. Zpočátku mě to štve, na konci je mi to úplně jedno.Syna po deseti minutách bolí nožičky, nesu ho v tom vedru na ramenou, jako dvacetikilový pytel mouky. Krajina je kouzelná, zelené kopce, bílé kostely, shluky kamenných „kontrád“...ale je třicet stupňů a slunce žhne. Krásu krajiny tentokrát neocením. Průvodce nás v půlce strmého kopce upozorňuje na zvýšený výskyt hadů. Něco mi zasyčí u nohy. Ječím. Malý kluk v indickém turbanu se potměšile chechtá, skvěle napodobil hada. V mysli se stávám rasistou, ale jen na vteřinu. Směju se a pro změnu syčím na Itala přede mnou.Pošle to dál dopředu jako tichou poštu. Syčíme a skuteční hadi nemají šanci, asi je strachy klepla pepka
Další „kontrády“ jsou již obydlené, kamenné domy zdobí obrovské růžové květy, bílými oblázky vysypané chodníčky, všude jahody a třešně. Ráj. Konec ráje - opět kopec. Syn naštěstí zase běží a skáče, já sotva lezu. Italky kolem mě vesele štěbetají zpěvnou italštinou, jejich mužové řeší pravděpodobně fotbal (slyším Kaká, Kaká…tedy alespoň doufám, že jde o jméno fotbalisty...).
Náhle se objeví ON. Sean Connory v italském provedení. Typ chlápka, kvůli kterému ženská skáče z okna (z přízemí) a chlapi si myslí, že musí být teplouš (je moc dokonalý). Je zpocený, ale voní. „Pomůžu ti,“ táhne mě za ruku (za co jiného, že?) do kopce, já táhnu syna. Sean asi neodhadl těžkotonážní Martu, zasekl se. V tento okamžik mi byla jeho úžasná mužnost šumafuk. Kdyby mě tahali zabláceným jeřábem, byla bych stejně ráda. Sean se pochlapil, zabral a vytáhl. Jako prémii utrhl snítku lesních jahod – a už jsem ho zase začala vnímat jako přitažlivého chlapíka. To jsou ty okamžiky, kdy jde žena láskou skákat z toho přízemního okna…Houby skákat. Jahody dal, ale mému synovi. Aha, tak ne teplouš, ale pedofil…(kdepak, prostě normální milý dětimilující Ital, nic víc)
Italští rodiče mě překvapili fyzickou kondicí. Žádný Ital by nevlezl do českého rybníka (brr, stojatá voda), při poklesu teploty pod 15 stupňů (nad nulou) si hromadně berou černé bundy s chlupatou kapucí, ve stanu by nenocovali ani omylem, na místní horu CampoGrosso (1800 m.) vyjedou autem, tam sbaští v hospodě předražený oběd, relaxačně se projdou zpět k autu a frčí domů – tak jsme byli v horách...Podcenila jsem Vás, italští rodičové. Všichni, bez výjimky, byli svěží, veselí, naprosto fantastičtí, bez viditelné únavy. Možná je to tím, že nenesli živoucí pytel hemžících se chobotnic na ramenou…
V cíli pochodu padám únavou na zem, nevstanu ani za zlaté italské prase. Zrada. Alpští myslivečtí muzikanti spustili, trošku disharmonicky, nějakou skočnou. Parta sedících spokojených rodičů povstala, vstávám také, a abych ukázala nezničitelnost české ženy, začínám tancovat jako první. A jako jediná. Hrají totiž italskou hymnu.
