“Cože? Kněz sežral psa a ujel na kole? To je strašné!” říkám zděšeně staré Italce. Mluví přes hodinu, silným, rychlým a hlavně zcela nesrozumitelným nářečím. Z jejího italského bláznivého kvapíku zachytím jen “kněz, sežral, psa, kolo, ujel.” Pedofilní skandály světové církve jsou proti sežranému psu a ukradenému kolu bezvýznamným hadříkem.
Není to poprvé, kdy nevím, která bije při hovorech s místními staříky a stařenkami. Kousek odsud, pod vysokým kopcem s bílým kostelíkem Svaté Marie, žije osamocený zvláštní starý podivín. Pan blázen. Celý rok kromě zimy oblečen v kožených kraťasech, které pamatují Mussoliniho.
Schody, které funíte nahoru, vyběhává vedle vás s lehkostí. Vděčný za to, že s vámi může mluvit, takové osvěžení v jeho samotě. Mluvit... je to stejné jako u mudrlantky s knězem a psem. Častokrát mu nerozumí ani místní. Je mi ho líto a nechci ho odbýt stručným “Nerozumím, na shledanou.“ Jeho “grglglg” prokládám univerzáním vycpávkovým “hm... opravdu? to je zajímavé... ehm hm m“. Věrný průvodce po náročné cestě nahoru, i po té rychlejší dolů. Cestou zpátky se opět připojí. Moje vycpávkové “to je zajímavé” je už trapné, a tak se rozhodnu pro trochu riskantní “si si, ano ano... určitě ano”.
Riskantní proto, že si možná dopředu odsouhlasím sex ve křoví nebo ochutnání nějaké domací oslepující samohonky. “Grglglg”, mumlá, a já na to udýchaně “si si, ano ano!”.
Metu rychle ze schodů, ještě zbývá asi stovka. Nikde nikdo. Jen pan blázen a já. “Grglglg?” zeptá se najednou. No nazdar. A je to tady. Dělám nahluchlou a snažím se v jeho opakované otázce vyšťárat slovo sex, grappa, cokoliv srozumitelného. Prý je neškodný samotář, občas kolemjdoucím výletníkům nabízí čerstvě utržené kiwi ze zahrady.
Jeho prosebný pohled nevydržím - srdce by ustrnulo, natož Marta útlocitná, a “si si si”, souhlasím. Ještě teda nevím s čím, ale má radost. Táhne mě ke křoví - bože, jsem to ale tele. Jalové. Sex se taky dá říct jinak, prostě ”grglglg”. Má pevný stisk. Preventivně lehce omdlívám. S těmi mými nohami, dorasovanými po chemoškách, bych daleko neutekla. Ale jsem větší a umím dát dobře česky po hubě (aspoň si myslím).
Pan blázen mi dává do ruky ptáka.
No ptáka. Spíš ptáčka.
Takového malinkého připelichaného kanárka. Nebo andulku, nějak je nerozeznávám. Ptáček zvědavě otáčí hlavičkou sem a tam, a občas klovne do ruky. Ale neulítne. Všímám si zraněného křídla. “Grglglg”, řekne pan blázen a vezme si ptáčka zpět. S něhou, pírkovou hebkostí. Asi ho našel někde ulítlého zraněného, a stará se o něj, než se uzdraví.
Jak prosté. Pán se se mi jenom chce pochlubit svým ptáčkem, a já si to vykládám úplně jinak. Vrátí ptáčka zpět do klícky, která visí mezi keři. Přátelsky mu podávám ruku na rozloučenou, ačkoliv jsem před pár vteřinami tajně v duchu zkoušela jednu “přesdržkovou”. Směje se a ukazuje nahoru: “Grglglg!” Slunce, konečně zase vylézá slunce zpod mraků. Pod schody směrem k autu přemítám, jak je všechno relativní. Někdy vám někdo něco říká, ale vaše ucho to vnímá jinak. Nebo naopak, někdy nechápete, proč vám ostatní nerozumí. Přitom máte společnou řeč a určitě nesrozumitelně negrgláte...
Před týdnem jsem chtěla po prodavačce z drogerie aviváž s vůní lesních plodů. Myslela jsem přitom na dvacet věcí dohromady, a asi třikrát opakovala mou prosbu. Italská prodavačka nakrčila nos a sjela mě pohledem od hlavy po paty. “Nemáme, určitě nemáme!”, tvrdila rezolutně. Baba princmetálová protivná, pomyslela jsem si, a vyšla ven. Jak to, že nemají aviváž s lesními plody, FRUTTI DI MARE. Bože předobrý. Místo “frutti di bosco” - lesní plody, jsem omylem opakovala “frutti di mare” čili mořské plody, mořské potvory. Už chápu údiv prodavačky nad divným gustem mrzké cizačky z východu. Ono taky namočit prádlo do aviváže s vůní mořských plodů, se silným rybím smradem, to je jako strčit nos do podpaží pět let nemytého tuláka...
Na Mussoliniho kalhoty jsem si vzpomněla při rychlomluvě stařenky o knězi a psovi, a rozhodla jsem se, že už žádná vycpávková slova nebudu užívat. Jsou tak zoufale zbytečná. Možná chce stará paní vyprávět o psovi, který sežral kněze s kolem (i s kolem?). Nebo nikdo nikoho nesežral ani nežral, natož kněz psa. Chytnu ji jemně za velmi žilnaté předloktí a pomalu italský říkám: “Omlouvám se, ale vůbec nerozumím. Můžete mi to, prosím, říct bez nářečí, a pomaleji?” Paní se ve svém sprintovém monologu zastaví a nadechne se (tak aspoň poznám, že kromě mluvení i dýchá). Znovu zopakuje posledních padesát vět. Opět v nářečí, stejnou šílenou rychlostí. Jenom asi o 800 decibelů hlasitěji. Aby ta hluchá cizinka slyšela...
